Villaniho básně

Sbírka Lyra a meč z r. 1844 byla vlastně polemikou na obdobnou německou Leyer und Schwerdt (Kőrner, 1814). Drahotín byl ovlivněn také Máchovým Májem, jehož velikosti zdaleka nedosáhl. V tehdejší době však ohlasy na Máchovo dílo nebyly zdaleka jen kladné.

Villaniho poesie byla proniknuta vlasteneckou notou. okázale se v ní přihlašoval k českému národu a Slovanstvu; jeho básně měly namnoze povahu písní a některé byly i zhudebněny (báseň "Vystěhovalec" Aloisem Jelenem; taktéž i báseň "Čechů sláva", zpívaná na sousedském bále v sále lázní svatého Václava dne 28.2.1848); v "Zpěvech vojenských" se chtěl státi českým Koernerem a v básni "Besední čtení" dosáhl vrcholu prudké vlastenecké agitace. Jeho popularita jako českého šlechtice-básníka byla veliká. (J.Honner, Blaník 8.7.1934); [4]

Svůj vlastenecký cit projevil při své návštěvě na hradě Rábí před rokem 1843, kde vepsal na obílenou zeď vlevo od hlavního vchodu do hradu nápis:

"Dokud zdi tvé, hrade slavný, stály,

tenkrát Češi zhoubnou rotu hromem kláli!

Tenkrát Čech pro Čecha věrně cedil krev,

tenkrát v tvorstvu knížil český lev, -

Teď jsi zbořen! zalkej v trudné strasti,

nepřítel tě trápí v čertské pasti!"

[97]

V básních vidíme snahu o barvitou češtinu, která jistě souvisí s tehdejším bojem o její zrovnoprávnění s němčinou. Drahotín používá básnické tvary, které by v mluveném jazyce působily i tehdy přepjatě. Zdá se, že sám příliš rozlišoval mezi textem prozaickým a básnickým. Nejde jen o násilné používání „básnického“ výraziva, ale také o důsledné používání schématu ab-ab v rýmech.

Původ vlastenectví (1844)

Ssál jsem medy ze přírody;

Z blízka budila se ves,

Tam zas šepotaly vody,

Přede mnou se šeřil les.

Vůkol vše se radovalo,

V zpěvu pták se vzhůru nes',

Vše se na mne usmívalo,

Ze všad pro mne zářil ples.

Slunce zář tu plála jasně,

Vůkol všude pučel květ:

"Vlasti má, o jak jsi krásná,

Krásnější snad nezná svět!"

To jsem cítil tehdá vřele,

Zrak můj počal svatě plát,

Já si slíbil žití celé

Drahé vlasti v obět dát!;

[3]

"Čechů sláva" (1848)

Mužně vlast svou zastávejme,

braňme právo své, svou čest.

Bídákem vždy pohrdejme,

jenž své vlasti zrádcem jest.

Kdo se pyšní Čechem býti,

jsa vždy věrný vlasti syn,

tomu nechť ať sláva svítí,

ten buď námi velebín.

Národu kdo dráhu klestí,

zvelebuje drahou vlast,

tomu nechť ať zkvétá štěstí,

nechť mu všude kyne slast!

Jen kdo věrně vykonává

služby, ježto konat má,

tomu budiž čest a sláva,

on se slávy ujímá.

Kdo však nezná bratrů činy,

aniž zná jich svatý cíl,

cizíť mezi vlasti syny,

ač se bratrem narodil!

Odrodilcem toho zvete,

neznáť vděčnost - nezná čest,

tomu sláva nevykvete,

nehoden jí věčně jest!

Besední čtení (1846)

K vrcholům prudké vlastenecké agitace Villaniho patří nepochybně delší báseň "Besední čtení", otištěná v prvním dílu Villaniho Spisů, vydaném r. 1846, která daleko více než poesií jest útočným nacionálním traktátem s posláním burcovati ospalé a uspané národní vědomí:

" ... Čech se Čechem býti stydí,

doma trní, jinde růže, věnce vidí,

v cizím rouchu něčím lepším být se mní,

cizí jazyk milej' jemu než domácí zní!

Náš krajan jen, slavných předků syn a Čech,

strhává vlastní oblek, kochá sebe v cizích snech,

stydí se, ha! oným zvukem promluviti,

jenžto mile jímá, zná i mocně hřmíti,

jenžto v prsou budí milenosti jemný cit,

lásku vniká, lásku získá, zkřísit zná i usmrtit.

Stydí, ha! se směle, hlasně vyznávati,

Čechem že jest, Čechia že jeho máti;

nezná dějepis svůj, předky slavné,

doby nynější, ni doby přešlé, doby dávné,

bájkou jest mu Přemyslovcův sláva,

hanu svojím, chválu cizím rekům vzdává.

Styď se, Čechu! nezdárný své vlasti synu!

že kraj cizí miluješ i nad otčinu.

Tebe marně zefír českých sadů Iíbá,

srdcem tvým ni božská svatost nepohýbá,

Ty jsi kámen, beze ducha, beze citu,

hvězda tmavá, beze ohně, beze kmitu ...

Kdo nechrání Vlasti chrám a čest,

nevěrným své vlasti synem - zrádcem jest!

Jazyk náš, jenž lepotou oplývá,

duši, srdce celou mocí jímá,

Iahodně se line, strašně hřmí,

jak kdo vládnouti s ním rozumí;

jazyk náš, od matky vštípen v outlém mládí,

jenž v zpomínkách milých - trpkých život sladí,

jejž příroda za znak narozením dává,

jenž po smrti otců synům dědictvím zůstává,

jazyk, jejž Bůh Pán nám k vyjádření dal,

aby modlitby svých dítek rozeznal,

tento jazyk - jazyk český - jazyk náš

kdo nectíš - ba tupíš, v ošklivosti máš,

tys nehoden na té půdě v lůně Vlasti žít,

tobě radno všudy - jen ne mezi Čechy jít!

Účel náš je spravedlivý - svatý,

čin veškeré touhy naší nepřepjatý,

právo člověčenstva nechcem zhanobit;

sílu naši - účel náš - to naše vlastenectví

skrývat není třeba - svět ať touhu naši zví! ..."

[97]

Ve vězení, v červnu 1848, složil Drahotín báseň "V žaláři," která byla uveřejněna v "Pražském Poslu" v č. 29 z roku 1848 a ve "Včele" v č. 66, roč. 1848:

V žaláři. (Zpívá se jako: "Pěkně na chodníček atd.")

Svobodu mně vzali,

sami sobě lhali,

že jsem v jakém spiknutí. -

Vše mi mohli vzíti,

jen co duše cítí,

/: žádný bodák neznutí. :/

V žaláři sic sedím,

neustále hledím

s láskou vroucí k bratrům svým -

Nechť ať stráže bdějí

mříže, zámky čnějí -

/: já jsem přec vždy svobodným. :/

Cit můj neochladne -

dokud srdce vládne,

srdce vlast svou miluje.

Ať i svět se zvrátí,

pravá láska platí -

/: láska k vlasti panuje. :/

Bože, požehnání

popřej mému přání,

zažeň temnost jasnotou

zažeň zrádce vlasti,

do věčné propasti,

/: s hanbou - jejich odplatou. :/

Karel M. Villani, velitel svatováclavského sboru "Svornost".

[97]

Český Brutus. (Mikovcův "Lumír", r. X., č. 20, ze 17.5.1860)

Jimram z Řičan, Čestlického hradu pán,

jenžto za Čtvrtého Karla mezi stavy

v míru pak i v boji získal mnoho slávy,

též byl ku slavnému tahu k Římu zván.

An tu dobu ale v Čechách bylo právě

meče třeba císaři a jemu k slávě,

táhnul jeho syn co věrný Český man.

---

Mikeš čilý - bujný - ještě příliš mlád,

přepodivných příhod na cestách si hleděl,

náruživost vlaskou osvojit si věděl,

umně vždy původ k bludodějství dát.

Až tě Karel kázal, syt jsa Vlaských rájů,

s průvodem se vrátit do otcovských krajů,

v nich co Římský císař slavit šťastný vrat.

---

V zlaté Praze Čechů milovaný král,

tvůrce zdob a původ všemu umu zkvětu,

zpomena vždy na matku svou na Alžbětu

též co císař Římský nejdřív býti přál.

Čecha čacký rod zde návrat svého krále

slavil z cti a z lásky svému otci k chvále,

jejž co syna z krve české miloval.

---

Mikeš, komonstvu co bludodruh již znám,

vzdaloval se plesu, odevzdav se bludu

ohnivého srdce ve vášnivém pudu,

ba i smál se někdy rytířským těm hrám.

Každý večer v lodce na vzdor svému stavu

veslovával z malé Strany přes Vltavu

k židovskému městu s panošem svým sám.

---

Přízanko Zásadský, z dlouhých služeb stár,

skoumal účel večerního veslování,

až tě posléz zemanovi v namítání

představoval takých schůzek hřích a mar.

Načež Mikeš, hřích že táto velký není,

s ním by ploul, zval k osobnímu přesvědčení,

maje v mysli již již krutý jeho zmar.

---

V záři když se měsíc nad Vltavou skvěl,

s ním a se zbrojnošem k břehu na loď spěchal,

svázav jej, by tajné vášně nezanechal,

ve vlnách ho krutě k smrti zpotápěl.

Výčitek prost dále hříšnou cestou chodil,

tajné hříchy tamo s krásnou děvou plodil,

až těch blahých dob sám k povržení měl.

---

Touže vidět opět jednou otců hrad,

v klín mateřský se svým zbrojnošem se vrátil,

když již takřka všecken pud i k žití ztratil,

míně v samotě tam světským plesům lát: -

zbrojnoš Rozák sotva uzřev domov tichý,

v churavosti vyzpovídal knězi hříchy,

kněz však nechtěl z nich mu rozhřešení dát.

---

Jimramovi musel nejkrutější z nich

spolu syna otci .... čin ohavný zradit,

aby věčný hřích si s duše mohl zhladit,

jak to v zaklínání kázal jemu mnich.

A když zeman vyslech' o svém milém synu

takou hroznou k nebi volající vinu,

kles' a pomstou hrozil zbledna jako sníh.

---

Svolal všecken hradní lid svůj v svatou síň,

v níž se se stěn podobizny dědů smály,

mnohdy již když slavné plesy v ní se dály -

v níž teď stál on jako předků mstivý stín.

A když všecko co jen žilo v širém hradě,

vůkol neho bylo v síni pohromadě,

kázal: blíže aby vstoupil hříšný syn.

---

Chci ti: "s Bohem!" políbením dát,

naposled tě synem svojím mohu zváti.

Teď viz otce před sebou co soudce státi -

nechť se chystá ku popravě hradní kat!"

Kyne .... po zpovědi sklopí hříšník oči....

kyne opět .... a kat blíže k němu skočí ....

již byl dědic rodu Řičanského sťat!

Drahotín Maria baron Villani.; [4]

Lyra. (Mikovcův "Lumír", r. XI., č. 16, ze 18.4.1861)

1. Duše když zatouží s milkou se bavit,

v rozkoše nevinné čtveračit s ní:

zachce se básníku radost svou slavit,

liběji lyra pak v rukou mu zní.

2. Když se vše raduje v přírodě milé,

jakoby plesala ve spasení:

zachce se básníku požiti chvíle,

zbožně pak lyra pod rukou zní.

3. Slunce když zachází za tmavé hory,

loučíc se v záplavném ozáření:

zachce se básníku velebit tvory,

nadšeně lyra jim k oslavě zní.

4. Měsíc když spanile na nebi svítí,

hlídaje milenců roztoužení:

zachce se básníku věnečky víti,

toužebným ohlasem lyra pak zní.

5. Srdce když zacítí bolestnou tíseň,

duše když ve spánku o ní sen sní:

zachce se básníku zapěti píseň,

a lyra zdánlivě jak v snění zní.

6. Když vstoupí děva vstříc čarovným zjevem

v nevinno-růměném uzardění:

zachce se básníku zkusiti zpěvem,

jeho-li lyra ruměně zní.

7. Když bouře zuřivě započne hřmíti,

jakby svět blízko byl rozptýlení:

zachce se básníku strunou hlas vzíti,

jeho zda lyra i zuřivě zní.

8. Jak začne větřík již podzimek chladit,

snášeje úrodu na osení:

zachce se básníku struny své hladit,

jeho-li lyra i chlaďounce zní.

9. Šumí-li zefírek touhy své v háje,

jakby se obával prozrazení:

zachce se básníku zazpívat báje,

a lyra drnkotem čarovným zní.

10. Vidí-li chrámeček musy se bořit,

básničky zacházet v zapomnění:

zachce se básníku nové zas tvořit;

lyra mu k práci té úrodně zní.

11. Vypadne lyra-li milenci z ruky,

když on se nezmůže z oobdivení:

zachce se básníku vyloudit zvuky

a lyra střískaná beze strun zní!

12. Radímtě každému, lyru kdos koupí -

chce-li být básníkem ... být-li jím mní:

pozor dát, zda-li mu bůžek vystoupí

z každinké žilky ... pak lyra zní!!

[4]

Votavo, Votavo!

(uveřejněna v 16. č. V. ročníku "Tábora" ze dne 23.8.1868)

Votavo, Votavo, Votavičko milá,

co asi dívka má na tvém břehu snila?

Zdaž pak snila o mně pod šumavským lesem,

že my tu svou lásku k hrobu nedonesem?

Co milá Šumavo, co tě hrůzně děsí,

že se tak zuřivě lámou tvoje lesy?

Neslyšíš dívčiny vzdychání a jeky?

Marně tu čekala, vrhla se v proud řeky.

Což jest tu bez tebe - nechci žíti dále,

vodička Votavy lůžko mi už stele. -

A její hoch do zlata Votavičky letí

a padá lásky snům (?) tam do objetí.

Proto je Votava jako křišťál čistá,

to že v ní Šumava zlatem lůžko chystá -

Bouří spláchne zlato - stele lůžko stále,

všem věrným milencům k okrase a chvále.;

[4]

Hodnocení

… Villaniho první básně byly otiskovány v České včele a ve Květech, zejména pak zmíněný autobiografický náčrt "Ze života svého", vzbudily pozornost v českých literárních a vlasteneckých kruzích pražských. Nebyla to ovšem umělecká forma, která poutala, nýbrž šlechtický původ básníkův v nerozlučném spojení s mocným a rozhodným vlasteneckým akcentem, věc to, které si lidové české vlasfenectví pro její vzácnost vysoce cenilo. Česky uvědomělý šlechtic, doporučený Buriánem, byl pro Villaniho skvělou legitimací, která mu otvírala dokořán cestu do české národní společnosti třicátých a čtyřicátých let XIX. stol. a způsobovala také, že stinné formální i obsahové sfránky Villaniho básnění, zaviněné nejen kvapností Villaniho tvorby, nýbrž přímo nedostatkem vyššího básnického posvěcení, byly na venek přezírány, třebas byly uvědomovány, na prvním místě nejkritičtějším duchem mladé generace české těchto dob, Karlem Havlíčkem. …

Mladá romantická generace česká let třicátých a čtyřicátých předešlého století, ovanutá duchem červencové revoluce pařížské z r. 1830 a zejména polské revoluce z r. 1831, jala se vystupovati nejen směleji v propagaci svých českonacionálních ideálů, v čemž ji bezděky podporovala rozkládající se autorita a moc vládního policejního absolutismu v této t. zv. předbřeznové době, nýbrž i nemálo rozšiřovala ve srovnání se starší generací agitační vlasteneckou platformu, organisujíc jmenovitě český život společenský. Nová propagandistická metoda českého vlastenectví, která se snažila zasáhnouti co možná největší okruh národní společnosti, využila přirozeně i literatury jako svého účinného nástroje a také Villaniho básnění nese zřetelný ohlas této nové éry, ohlašující revoluční výbuch roku 1848. Rázem spisovatelské činnosti, v níž rozhodně převládá činnost básnická, přiřaďuje se Villani nejvíce k J. K. Tylovi a jeho okruhu, jejž vyznačuje silný vlastenecký akcent romantického, poněkud primitivního zabarvení, a didaktický, národně uvědomovací smysl a cíl literární tvorby, před nímž umělecké hodnoty ustupovaly do pozadí. Při tom však byl Villani silně dotčen i mohutným vlivem Máchovým, třebas sdílel s příslušníky t. zv. vlastenecké družiny básnické neporozumění Máchovy poesie. Byla to právě nejrozlehlejší Villaniho básnická skladba "Smír", odmítavě se stavějící proti Máji, v níž Villani, nejsa silnou básnickou individualitou, úplně, ba otrocky podlehl dílu, proti němuž se obracel, vytvořiv tak první ohlas Máje v naší literatuře, jehož kus přeložil dokonce do němčiny. Villaniho souvislost s Máchou měla pak též vnější folii; Villani choval v zástavě po delší dobu i část rukopisné literární pozůstalosti Máchovy, kterou hodlal vydati tiskem.

Villaniho poesie byla veskrze proniknuta vlasteneckou notou, která se vrací v nejrůznějších variacích jak v básních milostných (písních "milosti") a společenských, tak i ve "zpěvech" vojenských, a tvoří její nejvlastnější obsah. Vlastenecká didaktika dala Villaniho poesii vyšší posvěcení, když jí zůstalo odepřeno posvěcení umělecké, ona v nerozlučném spojení s Villaniho šlechtictvím založila také autorovu popularitu v předbřeznové národní společnosti. Třeba si uvědomiti poměry předbřeznové doby, kdy proti romantickým snům českého nacionalismu stála střízlivá, šedá skutečnost národní slabosti a zaostalosti, abychom pochopili, s jak příznivým, ba nadšeným ohlasem se setkávaly vlastenecky horoucí verše šlechtice, jenž se tak okázale přihlašoval k českému národu a Slovanstvu

[97]

V duchu Chudenského (Chmelenského?) a Pickově vnášel vlastenecké smýšlení české a slovanské do svých rozvláčných a mělkých písní Karel Drahotín Villani (1818-1883), šlechtic, jenž se r. 1846 vzdal pro své slovanské smýšlení karriery vojenské, aby nemusel bojovat proti Polákům. Jeho urozený původ a rázné vlastenectví získaly první jeho sbírce "Lyra a meč" (1844) nezaslouženou oblibu. Villani zamýšlel své skladby rozšířiti do velikánského rozsahu. Na štěstí se z jeho zamýšlených 8 svazků "Spisů" uskutečnil jen první (1846). Sarkasticky uvítal Villaniho první sbírku Karel Havlíček v jednom svém listě: Kéž by prý Meč a lyru rez a myši sežraly. Činně účastnil se Villani ruchu politického r. 1848; byl i velitelem národní obrany Svornosti, po revoluci vězněn. Úplně zanikly jiné básnické pokusy Villaniho, jeho "Ulehčení", dějepravná báseň "Mohyla" (?) (1859), veselohra "Štědrý večer" (1867) a j.

V článku „O Villanim“ cituje Ferd. Čenský v "Osvětě" 1883, 451 n. ; [4]

"Květy 1846" (redaktor J.B.Malý, vydavatel Jar. Pospíšil, 13.ročník, č.107 ze 7.9.1846, str.432, dále z 10.9.1846, č. 108, str.435 a dále z 12.9.1846, č.109, str.439)

Spisy Drahotína Marie barona Villani-ho, díl I.

Dopis I. část (snad od Jaromíra Slavomila Vávry? - viz Novákovy Stručné dějiny literatury str. 252)

Nejdražší Karlíno,

Konečně se mi tedy dostalo příležitosti, že mohu Tvou žádost vyplniti, aby jsi se mně nesoužila, abych Ti o nějakém novém kvítku naší literatury zprávu podal, poněvadž ve Své osamělosti ničeho se nedovídáš. Ale věř, že mi nebylo dříve možno. Měl jsem snad Tvou spanilou netrpělivost trápiti rozebíráním nějaké nové vyjité učené disertace, aneb co se u nás hustěji přihází, kompilace? To bych si dal. No, ne, já vím, že před Tebou jen hravě si počínati smím. Ty elegantko, jak bych tedy lépe Tvé spokojenosti docílil, jako touto svou zprávou v tak, jak Ty jsi, slíčném a elegantním vydání sebraných spisů Marie - ... Ty se nedůvěřivě usmíváš? Což již docela ničemu nevěříš od té prožluklé historie s Marií Čackou? No, můj Bože, každý rád si zažertuje, a celé obecenstvo poslati aprílem nepřihodí se každý den. Aspoň je vidět, že nejsme takoví nevěřící Tomáši jako nebožtík K... Ostatně se tenkráte nemáš čeho lekati, však je to Tvůj starý známý. Hned budeš upokojena když řeknu, že vedle Marie stojí ještě Drahotín Villani. Nu teď je snad přece zas všecko dobře. Co se mne dotýče, jsem tomu velmi rád, že mohu zase jednou Tobě upřimně projeviti své myšlenky - nenuceně a bez učeného závoje; ovšem za ním obyčejně nic neobyčejného nebývá. Ty ani nevíš, jaké jsou to starosti, když člověk musí psáti obligátní referát. Nejen aby zanechal všeho zamilovaného koketování, musí i obličej složiti ve filosofické řasy (?) a započíti: "Básnictví, tyto červánky lidské svědomosti (?) a první pudy k životu a samostatnosti deroucího se ducha, tato abeceda pojímání všehomíra, vzalo svůj počátek v Indii. A zdaliž to není přirozené? Kde jinde než tam, kde příroda svou bůjností, svými nevyváženými bohatými zdroji člověka nejdříve přiměla k sestoupení v společenské svazky, a tak touto urychleností k myšlence nevykvašený důch v despotismu uvázl a jen temným citem, jenž jest základ celého básnictví sobě ulehčoval. Podivu a pozoru hodná však věc jest, že Egypt, jenž stejným zřízením kast, jaké v Indii nalézáme, taktéž největší podobnost svých staveb s indickými na stejný původ nás poukazuje, nicméně básnictvím se nevyznačil!"

A považ, milá Karlíno, nyní bych měl příčinu toho udati, a sice jako 12 zlatkový kritik aspoň s kategorickým vzedmutím (?), jako 24 zlatkový docela to dokázati. A to nejsou maličkosti! Ne to bych musel k listům (?) se odkázati (?), podobně, jak někdo v jedné nedávno u nás vyšlé učené kompilaci praví, kterak vrub řeckého básnictví vštěpil se v kořeny stromu římského, dále pak (?) vrub římského básnictví vštěpil se v kořeny novoevropského (?) krásně (?) pučícího v zbujnělé blátem (?) středověku půdě, a jak vždy ten vštěpený vrub nově ... (?)

Od Homéra musil bych započíti a končiti lstivým (?) výrokem, zdali v posouzeném spisovateli nový blahozvěst povstal čili nic. Od jádra se dáti ku skořápce. Jsou to maličkosti?

A to vše u Tebe nemusím a proto s chutí do toho; ale, ó Bože! K svému ustrnutí pozoruju, že jsem se zase jednou pustil do žvástání (?), a dopis můj tak nad míru vzrostl, aniž jsem Ti jaké zprávy podal. Nu, jen se nezlob, zlatoušku, v druhém dopisu budu jen věcně (?) mluviti, všeho nepatřícího zanechaje.

Tvůj Jaromír.;4

Dopis II. část

Již jsem chtěl zase nějakou instrukcí započíti - vždyť víš, že to slabá stránka všech referentů - ale Ty jsi přísná a pročež bez okolku k věci: obyčejného pořádku se držeti nebudu - něčemu jsem se přece v Praze naučil - a chci Tě tím překvapit. Však já vím, že trochu nedbalosti a nepořádku patří k dobrému tónu. A před Tebou musím ho zachovati. Započnu tedy se zevnějškem knihy a pak teprv přistoupím k obsahu. Nediv se: zevnějšek knihy má také někdy svá kouzla a já nevím, zdaliž kdo při pohledu na jednu z nejsličnějších českých knih tomu odolati může, aby ji sobě nekoupil. Ty aspoň, Karlinko, ještě ne! Ty bys se sotva nasytila u pohledu na ni - ovšem, kdo by si byl také pomyslil, že se čeština kdy tak dvorního slechu dočká. Nový důkaz pro odrodilce. Vše již může člověk v té češtině míti; již není tak docela selskou řečí! Já zas myslím, Karlínko, že to je ještě její nejkrásnější cnost - cnost pak je síla. Ovšem může člověk v češtině mnoho míti, ale on by mohl ještě více; vše by mohl míti, neb jest to naše právo, aby čeština, náš přirozený jazyk, všude průchodu nalezla, my chceme býti národem, a tu by se zas naskytli otázky, co asi vlastně národ je, a kdy teprv jím vskutku je, čím býti má at.

Jiná ozdoba této knihy jest podobizna J.J. Knížete Karla Švarcenberka, kterýž věnování této knihy přijal a následujícím vlastnoručním podpisem Čechem se býti osvědčil.

Buď vždycky pravdivým a zřejmým

i jemným buď a pevným

a vlast svou zcela znej

i vždy jen o ni dbej!

Máme tu tedy od barona sepsanou knihu a Knížeti věnovanou, jenž oba zřejmě k národu svému se hlásí. Ačkoliv nejsem ten slabých nervů, jako jeden český referent, jenž u vydání barona Villaniho Lyry pravil, že to jaksi elektricky (?) trhlo mladou generací, přece uznávám, že to vítané, když naše šlechta, pamětliva slavných svých předků a pozorujíc stav věcí našeho století, hnutí národního sobě všímá a k národu - z jehož lůna vyšla, se hlásí. Ovšem jest naše národní snažení tak pevně zakotveno a spočívá na tak nezměrných (?) základech, že vzdor netečnosti všelikých odrodilců i bez nich k cíli svému bychom dospěli. Ale proč má býti netečnost, kde by svorná mysl mohla panovati? Proč nenávist místo lásky? Pan baron Villani praví ve své mužné a ušlechtilé dedikaci, že národ rád věří, že nepravdivá je ta důminka, že šlechta česká a moravská národu se odrodila, a v pravdě on to rád věří, ale zdaliž tomu bude věčně věřiti? Zdaliž může tomu věřiti, když skutky a účinky toho nevidí? A přece má naše šlechta tolik prostředků v rukou, že by mohla mocně přispívati k rychlejšímu našemu sesílení. My právě toho nežádáme, aby se postavila v čelo našeho snažení; my dobře víme, že rozličné a platné toho jsou překážky, aniž míníme, že možné najednou šetřiti vychování, návyk smyšlení. Ale nyní, kde naše naše národnost již zjevně ukazuje svůj vznešený Směr, nyní by měla česká šlechta k pravdě se přihlásiti. Což není lépe pracovati činně na národním povznešení než trpně jen národním ruchem schvácen býti? A jak to nalézáme v životě. Zdaliž se stalo v ústavech, jež při jejím bezprostředním dozorstvím se nacházejí a její vůlí se udržují, něco k našemu prospěchu? Zdaliž v Konservatorium, v němž by se vše po česku vykládati mohlo a němčina jen jako obligátní předmět přednášeti a konservatoristé věru by pak tak dobře v životě obstáli jako nyní, jestli by snad na českém základě ještě většího prospěchu nenabyli - zdaliž pravím v Konservatorium čeština aspoň jest obligátním předmětem??? A což v technice a jinde a jinde!! Národ ovšem rád věří, že jak praví pan baron Villani "šlechta česká a moravská národu věru se neodrodila", ale může-liž věčně věřiti, když skutky toho opak ukazují?

Tím více zasluhují jednotliví mužové z české šlechty naší úctu, kteří poznali, že jsou oudové slavného druhdy národu, národu k nové slávě se probouzejícího; kteří překonavše překážky vychování a smýšlení věřejně k nám se hlásí, proto také zasluhují naši úplnou úctu mužové jako tenkráte Kníže Švarcenberk a baron Villani.

Ale Karolinko, kam jsem to zabloudil, jako bych Ti to již stokráte nebyl povídal, vždyť bych se hnedle do nějaké řeči byl pustil. Tedy zase jen k věci.

Třetí zvláštností této knihy, která též ku zevnějšku patří, jest pravopis. Prosím Tě, jen se nesměj. Bezpochyby budeš žádat, abych Ti tuto knihu poslal, a jak pak, abys Ty mi pak poslala zpět, jako se to stalo ubohému K-nému pro to nešťastné "v". (pozn. PEČ - celý původní dopis je psán s "w" místo "v" a zřejmě i s "g" místo "j". Nebo je snad myšleno v na konci slov: např. vlastencův?) Ano, ano, v-ový pravopis. Nu není to tedy důležitá zvláštnost? Rozvaž tedy dříve na mysli a pak mi napiš. Já ani nepochybuji, kde se to v tom panu Villanim vzalo! Baron a píše výstředním pravopisem. Brr! Až mráz jde po člověku! Já, Karolínko, ve svých rukopisech, jak vidíš užívám ještě pořád starého zasloužilého patriarchalního g, ovšem za to nemohu, když mi to jinak vytisknou. Já mám totiž takovéto důvody. Předně si myslím, kdybych povolil, tedy nebude tomu přistřihování konec; a proč také? může-li býti jeden postřihačem, proč ne druhý?

Proto píšu g, ale druhé nezatracuju. Zůstanu-li sám, nu jedna vlaštovka nedělá léto a pro jedno slunce kvítí nesvítí. Ale diktatura, ta se mi příčí!

Za druhé rozvažuju na mysli, kam by to naposledy přišlo, na v by nebylo dost, kdoví, jestli bychom pak ciframi nepsali? Kdo ví? A konečně bychom psali bez pravopisu? Kdo ví! Napoleon by byl také copy nedal stříhat, kdyby následky toho byl uvážil. Se stříháním udělá se začátek a naposled si lidé dají hlavy docela oholit! Kdo ví?! Pravda ať zvítězí, já ale se svým (?) g, nechť zůstane jedinou vlaštovkou! Tak bych Ti, moje Karlínko, vše co o zevnějšku knihy vím, byl vyložil; v třetím dopisu ještě o obsahu něco Ti napíšu.

Tvůj Jaromír.;

Dopis III. část

Nyní teprve v celé úplnosti cítím, jaká to výhoda, že se v mou pravdomluvnost důvěřuješ, že víš, beze všeho ohledu že pronešen jest můj úsudek. Ale obecenstvo jest podivní stohlavec, každý má svůj úsudek, své sympathie a pathie, ten jest přísný kazatel, onen zase dobromyslně shovívá, a těm všem má se vyhovět, aneb je proti sobě pobouříš.

Proto Tě prosím, drahá, aby jsi nikomu neukazovala tyto listy, aby z toho nepošlo pohoršení. Jsoutě lidé velmi slabých nervů, kteří za to mají, že jsou někdy (?) ohledy, kde úsudek musí býti umírněn. Ale Ty víš, co já soudím o ohledech, zvláště jistých.

Pan baron Villani rozdělil první díl svých sebraných spisů v patero oddělení. První oddělení zavírá v sobě "Zpěvy vojenské". Písně tyto, neosvojujíce sobě velikého práva básnického - ne však snad pro svou formu, neb píseň jest právě ta nejpůvodnější a nejčistší forma básnická - nicméně by v jistém odrazu (?) dobrý oučinek (?) míti mohly. Nižší třídy vojenské stojí na velmi nízkém stupni osvěty a vzdělání a následovně ostatnímu občanstvu odcizeni jsou, pak i národnosti své (?), neb tu mají ve vyšších třídách vojenských velmi nechvalitebný příklad. Na ně by mohly tyto a podobné zpěvy svým obsahem a ušlechtilejší formou než obvyklé jich písně - dobře působiti a poněkud buditi pozornost na život národní a tak i na život vůbec. Ovšem jsou tadýmto (?) vydáním jim nepřístupné, pročež by snad p. baron Villani vydáním zpěvů těchto o sobě v levné ceně dobře věci naší posloužil.

V šestém společenském zpěvu uráží následující sloka: "Klej, vojíne, Klej ...". V popisné básní dobře by to místo obstáti mohlo, ale jinak jest v písni, tu má básník idealisovati a k sobě povznášeti.

V druhém oddělení obsaženy jsou drobné básně. Z těchto patrně viděti, že pan baron Villani hluboký má cit, ono to v něm víří a proudí, pronešené však slovo ztrácí sílu, jako citlivka se schoulí, byvši dotknutá. Ostatně Ty, Karlíno, budeš snad jiného mínění; Ty budeš spíše zaujatá než já, poněvadž více citem kypíš a svou sympathií v oustrety vcházíš citu básníkovu. V některých ale úplně vystoupil ze spisovatele cit, a tu na okamžení jeví se nám (?) co básník, jako v básních "Zármutek", "Umírající", "Na cestu", zvláště ale v opravdu krásné znělce (?) na Kollára.

Oddělení třetí zavírající v sobě deklamace, jest nejdokonalejší celého díla. eklamace tyto hodí se dobře k určitému účelu, zvláště "besední čtení" jest ve svém způsobu zdařilé a přál bych mu hojného rozšíření; s prospěchem by se jistě neminulo, an tak rázná slova z úst, jako jsou barona Villaniho, slyšeti nejsme uvyklí.

V oddělení čtvrtém nachází se větší báseň "Smír". Jest to nápodobení Máchova Máje. Odpust drahá, že své mínění o tomto oddělení ani slovíčkem nevyzvedám. Musel bych zpomínati (?) na Máchu a to bych se tuze pohroužil v toto nejkrásnější poupě českého básnictví, rozervati bych musel ňadra svá tím strašně slastným (?) "Nic", an by životaplná příroda outrpně se mi posmívala; zlobiti bych se musel na ty lidi, co té věčné pravdy mají tak nazbyt, že ji na veřejném trhu prodávají. Ó ti šťastní chuďasové! O Máchovi bych musel mluviti, a tu by můj úsudek musel také v jeho nápodobení přísný býti. A pak bych nemohl k Tobě to psáti, aby se mi nepřihodilo jako tenkrát, když jsem Tobě na Tvé požádání Nebeského Protichůdci "toto večerní klekání stříbrných zvonků" vykládal, an si řekla, že jemu ani mně nerozumíš. Proto Ti ani slovíčkem o tomto oddělení své mínění nevyznávám, aspoň budu míti to potěšení, z Tvých úst jednou také samostatný úsudek uslyšeti.

V posledním oddílu konečně nacházejí se "dopisy z Prahy". Podobné dopisy jsouce vypravováním o ničem a o všem, musejí kypěti humorem a vtipnými obraty, aneb musí býti aspoň vzor slohu. Základní nit těchto dopisů jest nejen všední, ale i titěrná. I z ostatních požadavek (?) ničeho se v nich nenalézá, takže vyjma čtvrté oddělení, o kterém se vysloviti nechci, jsou tyto dopisy dle mého zdání nejslabší celého díla.

Tak bych byl tedy drahá Karlíno, žádosti Tvé vyhověl, zdali k Tvé spokojenosti, nevím; to však vím, že o mé pravdomluvnosti nepochybuješ a dobře víš, že žádných literárních strýčků nemám a také žádnému kmotrem nejsem. Ještě o jednom kvítku na poli naší belletristiky měl bych Ti podotknouti, ale s pampeliškami hrají sobě děti a ony jsou tady jen pro ně, a takový pampelišek jest nedávno vyšlé drama "Kochan Ratiborský" (?) od Friče.

Měj se dobře a v své přízni zachovej svého Jaromíra Slavomila.;4

[4]

Jiří Zhoř, 28.7.1941 v krátkovlném vysílači:

Drahotín Maria baron Villani.

"Zasviť mi, ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok, zahřej v prsou city svaté, usuš v očích slzí tok". Tak začíná nejznámější a nejpopulárnější báseň buditelského básníka Karla, čili, jak po dobovém zvyku česky si říkal, Drahotína Villaniho, báseň, vynikajícím hudebním skladatelem Aloisem Jelenem kdysi zhudebněná, a všem, kdo před lety za chlebem odcházeli ze země otců, velmi dobře známá.

Hoří žhavou láskou k rodné zemi. Kdo byl autorem slov té krásné písničky? Jeden z českých šlechticů, kteří se přimkli k lidovým ideálům českého vlastenectví ze začátku minulého století, aristokrat, který smýšlel podobně jako Jeník z Bratřic, kterého všichni znáte z Jiráska, jako rytíř Neuberg, jako hrabě Deym, jako kníže Thurn-Taxis. Rod Villaniův byl původu italského a zakotvil v Čechách za třicetileté války, ale Villaniho maminka, rodem Smrčková z Mnichu, byla česká měšťanská dcerka z pošumavského Rábí a v českém prostředí , v Sušici a na statcích chvalešickém a býšovském prožil Drahotín V. značnou část svého dětství a svých let mladistvých. Ale teprve vliv učitele češtiny Tomáše Buriana, důstojníka, který byl po Zdiradu Polákovi členem učitelského sboru vojenské akademie v rakouském Vídeňském Novém Městě, teprve tento vliv přivádí Villaniho k českému národnímu uvědomění a literatuře. A pod vlivem majora Tomáše Buriana, jednoho z tvůrců českého vojenského názvosloví, Drahotín Villani stává se českým básníkem, stává se připravovatelem Květů a Včely, a když z Vídně jako praporečník pluku Palombiniho přichází do Prahy, přimyká se uvědoměle k české národní společnosti.

Nejprve píše jen verše příležitostné (tak ódu na rak. císaře), později píše autobiografickou črtu Ze života svého, a když jeho první práce mají značný ohlas, veršuje dále ovlivňován jednak vlastenectvím Tylovým, jednak máchovským romantismem, třebas se proti Máchovu Máji stavěl stejně jako mnozí jeho vrstevníci.

Po vzoru tehdy zbožňovaného německého básníka Koernera první svou lyrickou sbírku nazývá V. Lyra a meč. ...

Jeho veselohra Štědrý den byla s úspěchem hrána na scéně Prozatímního divadla. Čelakovský do své čítanky České zařadil Villaniho báseň Pátý květen 1821.

A přece dnes o Villanim básníku a spisovateli nebýt jeho písně "Vystěhovalec" skoro nevíme. Už Havlíček kriticky hodnotil jeho literární dílo a po Havlíčkovi i odborní spisovatelé pozdější. Villani nebyl poeta natus, rozený básník, kouzelník slov a rýmů. Byl to pouze obratný veršovec, který své rýmovnictví zasvětil službě své národní myšlence. A této myšlence Villani opravdu sloužil - nejen jako básník, i jako jeden z mužů kolem roku 1848 i později jako jeden z upřímných a opravdových politiků.

Villani začal svou životní dráhu jako důstojník. Vojákoval v Praze, v Čáslavi, kde tamním ochotníkům daroval oponu a kde se jednou vesele sešel i s bouřlivákem J. V. Fričem, a v Haliči, kde se též s vojenskou uniformou rozloučil.

Když opustil armádu, odešel na zakoupený statek Střížkov u Benešova a odtud jako člen nové Měšťanské besedy pražské stále jezdíval do matičky Prahy, jejíhož společenského ruchu se mladý zeť prvního českého cukrovarníka živě a náruživě účastnil. Jaký div, že byl v roce 1848 velitelem pražské Svornosti, jaký div, že jeho zámeček Střížkov byl po svatodušních událostech pražských poctěn návštěvou vojáků Windischgrätzových. Pozdější obecní starosta střížkovský a okresní starosta benešovský a pozdější poslanec zemský a říšský ztratil snad oheň svých mladistvých let, ale neztratil lásku k svému národu.

Je-li dnes tak moderním regionalismus a je-li dnes tak populárním hnutí za hospodářské povznesení jižních Čech, připoměňme si po právu, že baron Villani může býti také počítán mezi Jany Křtitele tohoto hnutí, a že zejména o stavbu železnice Praha - Tábor si získal zásluhy nezapomenutelné.

Sušický rodák odpočívá na hřbitůvku okrouhlickém a hrob tohoto lidového šlechtice, který zůstal celý život svému národu věrný, zdobí mramorová deska s nápisem, že tu odpočívá vlastenec, spisovatel a politik. V jeho žití nekvetly jen růže. Baron Villani už jako důstojník neměl kariéru lehkou a později jako velkostatkář a pokrokový a průbojný hospodář zakusil nejednou mnohou a velikou starost. Měl mnoho přátel, ale poznal i mnoho ošklivých a záludných osobních nepřátel, právě snad pro svůj poctivý charakter a pro důslednost, kterou vynikal po celý život. Doc. dr. Jar. Prokeš prozkoumal několika studiemi pečlivě tento pohnutý a plodný život. K uctění Villaniho památky vyšel v Benešově před časem zajímavý sborník. V poslední době také v Čáslavi zajímají se o život vlasteneckého důstojníka, který krátký čas ztrávil také v jejich garnizoně a který i s místními buditeli (vlasteneckým knězem Janotou) byl ve styku velmi přátelském. Snad nová bádání osvětlí ještě mnohý neznámý úsek plodné Villaniho činnosti. V nové Bassově Knize o r. 1848 také na nejednom místě je psáno o Villanim s láskou a úctou.

Též tedy i Vy, kdo jste s hlubokým a odůvodněným citem zpívali kdy Villaniho krásnou píseň "Zasviť mi, ty slunko zlaté", zapište si do své paměti i jméno jejího autora. Nebyl nejmenším z dělníků českého národního obrození.;

[4]

(Veselohra Štědrý den, 4.5.1868)

"Národní Pokrok" ze 7/5 1868 č. 138 (I. ročník)

Divadlo, literatura a umění

Divadlo.

Předevčírem předvedena nám zajímavá novinka, tříaktová veselohra to původní z péra Drahotína M. barona Villaniho, jejížto název "Štědrý den". - Baron Villani, jeden ze starších našich spisovatelů a současník Máchův osvědčil se zvláště svými plody lyrické a epické poesie, jež sebrané r. 1868?? v Praze tiskem vydal a jimiž všeobecné pochvaly si získal. K spisům tehdáž uveřejněným připojena i část prosaická obsahující "dopisy z Prahy", ježto vynikají lehkostí a elegancí slohu. Po delší době vystoupil Villani před nás s dílem dramatickým z oboru komické musy, s veselohrou to konversačního, karakterního rázu, jež se potkalo s výsledkem velmi slušným. Nejprvnější předností novinky této jest plynný a uhlazený verš, jenž nenuceným rýmem velmi příjemně se doplňuje i úprava scenická jeví patrně jistou a dovednou ruku. Co pak se týče karakteristiky viděti tu neobyčejnou pečlivost u kreslení povah až do nejmenších podrobností. Básník osvědčuje v tomto ohledu pěkné nadání. Dokonalá znalost poměrů zvláště kruhů šlechtických a kruhů tak zvané peněžní aristokracie jeví se nám především v předvedených obrazích rodinného života barona Rudice a bohatého továrníka Fichtnera. Není to situace rychlá a měnivá, nýbrž ponenáhlé se vyvíjení povahy, s čímž se ve veselohře Villaniho setkáváme; vše zde mírným a klidným proudem, a kdo by očekával krkolomné effekty, ten ovšem v očekávání se zklame. Básník uvádí nás na statek šlechtice, který smýšlením svým neustále budí pozornost vládních orgánů, a zvláště tou okolností upadá v nadobyčejné podezření, že důvěrně obcuje s Golcovem, s Rusem, jenž na statku jeho je nadlesním

a že přijímá návštěvy ruských přátel. Tu pojednou oživilo se celé vůkolí. Golcova došlo velké psaní z Ruska, jež ovšem nemůže nic jiného obsahovat, než ruble, pomocí jichž zosnovati se má zbouření. To vyčenichá Sámek, žid donášeč, jenž docházívá do domu barona v řízení obchodním se směnkami bohatého továrníka Fichtnera. Továrník a paní jeho Ottilie stůňou na řády a na šlechtický erb, a jelikož baron Rudic má syna, jemuž erb dán od narození a továrník má dcerušku, ježto mimo svou krásu dostane věno přebohaté, tu staří Fichtnerovi pomýšlejí záhy na to, aby mladé tyto lidičky svedli dohromady. A jelikož Rudic a jeho syn Bohuslav Fichterovi podepsali směnky, tu továrník chce toho použíti, aby nátlakem přiměl barona k sňatku své dcery s Bohuslavem. Fichtnerová též se vidí na zámku Rudicově obklopena služebnictvem baronovým, vidí se při skvělých hostinách jak hosté se jí klaní: avšak baron Rudic směnky zaplatil a plány rodiny Fichtnerovy počínají se bořiti. Tu si továrník připomene ono psaní z Ruska. Baron zajisté dostal ruské ruble, jimiž směnky vyrovnal. Fichtner pomýšlí hned na jiný prostředek, aby barona ještě zachytil. Žid Sámek musí na úřad, musí vyzradit, že se strojí na zámku baronovu daleko široko rozvětvené spiknutí podporované ruskými rubly. Fichtner chce pak až bude baron v nesnázi největší, se ho vyujmouti a od záhuby zachrániti, zato však má si Bohuslav jeho dceru vzíti.

Na štědrý den večer měl být takto baron Rudic od úřadů překvapen; neboť toho dne prý pod záminkou honby?? pukne vzbouření. Místo očekávané katastrofy však vše se k velikému zármutku Fichtnerových dobře skončí.

Král. zemské české divadlo v Praze.

Pondělí, dne 4/5 1868 (151. hra v předpl.)

Poprvé: "Stědrý den". Veselohra ve 3 jed. od barona Drahotína Marii Villaniho

Dolgoruky p. Polák

Rudic p. Chramosta

Judita slč. Lipšová

Bohuslav p. Bittner

Golcov p. Kolár st.

Olga [dcera Golcova] pí. Sklenářová-Malá

Fichtner p. Kolár ml.

Otilie jeho choť pí. Pešková

Joan p. Kštíň??

Šťastný p. Chvalovský

Sámek, .. p. Mošna

Jan p. Munk??

[4]

----

"Politik" 6/5 1868, Nr. 125, VII. Jahrg.

Kunst, Theater u. Literatur

Bőhmische Bűhne:

Baron K. M. Villani, dessen Dichtername besonders auf dem er?? bitte der lyrischen Poesie eines recht respektablen Names sich erfreut, debutierte vorgestern mit dem dreiaktigen Ow...??lustspiele "Štědrý den" zum ersten male auf dramatischen Gebiete und bekundete auch hier ein recht hűbsches Talent. Es werden uns drei Familiengruppen vorgefűhrt, von denen jede mit mehr oder weniger Geschick in den Hauptkonturen mit zu treffender Charakteristik gezeichnet und individuell auseinandergehalten sind. Es sind ...?? die Familie des charakterfesten Golzov, eines Russen, welcher unfolge einer politischen Kompromittierung seiner ihn

....

Stűck wirkt sehr wohlthuend?? durch seine wahrhaft noble Dikzion. Die Auffuhr war im Ganzen ... ??

Namentlich die Herrn Mošna, Kolár sen., Bittner, Chramosta und Frau Sklnář wirkten sehr verdienstvoll mit. Nur Herr Kolár jun., welcher űberhaupt an dessen?? Abende viel Malheur habte, schien seine Rolle etwas verfehlt zu haben. Sein Fabrikant Fichtner war den doch gegen die Intuitionen?? des Charakters gar?? zu geműtlich ...?? ...?? dargestellt.

"uh."; [4]