Státoprávní deklarace českých poslanců 22.8.1868

Drahotín Villani podepisuje památnou deklaraci českých poslanců. Osmičky bývají pro český národ osudové. V době 20. výročí poražené revoluce se jistě jednalo o hrdinský čin. Radikální křídlo bylo v revoluci poraženo a umírněné "zvítězilo". Drahotín patřil v revoluci k umírněným a politicky ke Staročechům.

Deklaraci podepsali čeští poslanci Českého sněmu, kteří se nechtěli zúčastnit voleb do říšské rady (v době značného vládního útlaku. Císař uzákonil, že vykonání voleb zajistí přímo i bez sněmu). Protest proti rakousko - uherskému dualismu. Požadovali rovnoprávnost (s Uherskem) v rámci monarchie. Celý text deklarace je v knize.

Deklaranti byli zbaveni mandátů a vypsány doplňovací volby, ve kterých deklaranti ovšem vesměs opět byli zvoleni.

[24]

Pramen 31:

Státoprávní deklarace českých poslanců a její bojovný význam.

Koncem července a počátkem srpna obrátily na sebe pozornost politických kruhů, zvláště českých, zprávy o hromadném dislokování neboli překládání vojska a vzbudila oprávněné podezření zejména zvěst, že bude do Čech položeno kromě vojska pěšího také ještě několik pluků jízdy. Z toho soudilo se namnoze a nikoli docela bez práva, že blíží se doba, ve které cislajtánská vláda odloží i poslední fíkový list a objeví se v úplné nahotě jako režim prostě násilnický, uvalujíc na oposiční Čechy také formálně stav výminečný, který ve skutečnosti už trval od provedení rakousko-uherského vyrovnání, jsa maskován neodvolanou platností zákonů o ústavních svobodách, kterých však ve skutečnosti nikterak se nedbalo, Aby vojenské přesuny nejevily se nápadnými, oznamovaly vládní noviny, že se na srpen a září chystají manévry v Čechách a že za tím účelem je nutno, aby u Prahy, Plzně a jiných středisk českých soustředěny byly značnější síly vojenské. Mimovládní politické kruhy vídeňské nerozpakovaly se projevovati podezření, že si vláda k dalšímu a ještě rozhodnějšímu zápasu s českou oposicí vypůjčuje moc vojenskou. Toto podezření došlo rychlého posílení. Již dne 4. srpna uveřejnily vládní listy tuto zprávu: "V některých zemích udály se veřejné výtržnosti, jež politickým úřadům ukládaly povinnost, povolati vojsko ke zjednání pokoje. Avšak tu přihodilo se několik případů, že vojenské úřady nejednaly vždy způsobem správným a že zejména politickým úřadům neučiněno mnohdy po vůli, když volaly o pomoc vojenskou, Následkem toho uvádí nyní ministerstvo války vojenským úřadům znovu na pamět předpisy pro takové případy platící, zvláště pak ustanovení služebního reglementu (I. díl § 42.). Velitelové pluku mají tudíž nařízeno, aby podporovali místní politické úřady při udržování veřejného pokoje a řádu vůbec, zvláště pak tehdy, když politickým úřadům nestačí jejích pohotové síly na potlačení výtržností a ony nuceny jsou dovolávati se pomoci vojenské. Kdykoli politický úřad žádá za pomoc vojenskou, nikdy nesmí se mu odpírati, pokaždé pak dlužno s ním se dorozuměti o síle, ve kteréž by vojsko vypraveno bylo, aby čest voienská žádným způsobem nedoznala újmy."

Soustřeďování vojska kolem Prahy dnem 4. srpna skutečně začalo. Bylo-li prováděno za účelem, aby na českou oposici nebo na jeií vůdce učinilo zastrašující dojem, bylo úplně zbytečno, ježto v Praze nebylo tou dobou žádného sklonu k nějakým pouličním bouřím a selhalo dokonale,

chtěla-li vláda oposičního ducha v české politice hrůzou zkonejšit. Dle všeho bylo to, jak úředně se říká, "opatření z opatrnosti" pro chystané svolání českého sněmu. Vláda tušila asi, že se po svolání zemského sněmu s německou většinou, jež rok před tím velikým vládním nátlakem byla sehnána, stane něco velkého a - strach má velké oči.

Dne 22. srpna byl sněm český zahájen. Před tím, dne 4. srpna, byl císařem jmenován bratr ministerského předsedy kníže Adolf Auersperg nejvyšším maršálkem království Českého a rozhodnutím ze dne 20. srpna německý poslanec dr. Ant. Banhans jeho náměstkem. Při zahájení sněmu byli přítomni 122 poslanci a sněm byl tedy schopen usnášeti se o věcech, ke kterým nebylo potřebí zvláštní, kvalifikované většiny. Čeští poslanci za města a venkovské obce se nedostavili. Nejvyšší maršálek ohlásil prostě, německy: "Krátce před schůzí bylo mi odevzdáno osvědčení, ve kterém někteří páni poslanci vykládají důvody, pro které do tohoto zasedání sněmu se nedostaví. Přejdeme nyní k dennímu pořádku." - Tak byla sněmu ohlášena památná státoprávní deklarace zástupců českého národa ze dne 22. srpna.

Deklarace

tato zní celým obsahem:

Veleslavné presidium sněmovní!

My podepsaní poslanci, byvše pozváni na sněm do Prahy ke dni 22. srpna 1868 svolaný, a nemohouce ve svědomí svém pocítiti ani povinnosti ani práva, abychom zúčastnili se ve sněmu takových práv a úkolův, jaký tu sejíti se má, pokládáme za slušné, oznámiti veleslavnému presidiu, proč nám naň přijíti nelze.

Representujíce my všecky okresy národnosti české v zemi naší, jak městské, tak i venkovské, tudíž téměř dvě třetiny všeho obyvatelstva království Českého, a jsouce bezmála všichni zvoleni jednohlasně, důvěřujeme sobě, že dle zásad representativních můžeme právem vésti slovo ve jménu celého národa českého.

V protestu svém dne 13. dubna 1867 podaném, k jehož obsahu nyní zase odvoláváme se, odůvodnii jsme již obšírně a důkladně osvědčení své slavné před Jeho Veličenstvem naším nejmilostivějším císařem a králem, před všemi národy říše, před veškerým obyvatelstvem tohoto království a před shromážděnými tehdáž poslancí, že tento sněm pokládáme za nepravé a neoprávněné zastoupení naší země.

V onom protestu vyložílí jsme starodávný státoprávní poměr zemí koruny české, dokázalí jsme, že práva země české, ač od Ferdinanda II. v ohledu ústavním jednostranně a bez důvodného práva zúžena byla, přece co do politické samostatnosti a státního práva státu veškerého zůstala nezměněna; dovedli jsme, že toto státní právo až do našich dob zachované nemůže po právu jinak změniti se platně, leč obapolným svolením panovníka i národa. Na základě tom ohradili jsme se proti vyslání poslanců do říšské rady, kteréž nemohli jsme přiznati právo, měniti v čemkoli státní právo koruny české, stvrzené smlouvami s nejjasnějším rodem panovnickým, mnohými státními akty a přísahami takřka všech králů českých: ohradili jsme se konečně proti všemu, co by říšská rada z království Českého neoprávněným způsobem

obeslaná učiniti mohla na újmu státnímu i ústavnímu právu království tohoto i koruny české, proti právům národa českého anebo na zkrácení samosprávy zemské, prohlašujíce zároveň všecka usnešení taková již v předu za neplatná a pro obyvatelstvo zemí českých za nezávazná.

Na vzdor protestu tomu příkročila k volbám část poslanců, representující menšinu země, t. j. ona umělá většina, která toliko nespravedlivým volicím řádem a k tomu nesprávnými volbami povstala a propůjčila se takto k tomu, aby podrobila království České usnešením nové říšské rady, která nezastupovala žádnou říši, ani žádnou státoprávní osobu; říšské rady, jakéž po tu dobu nebylo ani ústavně ani skutečně, ani co do složení ani co do kompetence a úkolů.

Avšak representanté většiny všeho obyvatelstva království Českého, rovněž jako representanté národnosti slovanské v zemích koruny české vůbec, zastupujících vespolek 5 milionů duší, nevolili plnomocníkův do této nové rady cislajtánské a nepodrobili se tudíž jejím usnešením.

Poznávaliť ovšem již tehdá jasně nebezpečí, kteréž od ní posud hrozí rovněž tak státnímu a ústavnímu právu vlasti jich, jakož i národnosti českoslovanské.

Když všeliké, zprvu absolutistické, později zdánlivě komstituční snahy předešlých řídících státníků rakouských, přetvořiti ty různorodé státy rakouské v jeden stát centralisovaný, v němž pod záminkou "nésti kulturu německou na východ" všichni národové rakouští měli podrobeni býti hegemonii živlu a ducha německého, a tak poznenáhlu a zcela zgermanisovati se, statným odporem těchto, zvláště pak odporem zemí uherských zmařeny jsou nadobro, a když tyto nezbytným tlakem poměrův vypuštěny byvše z kruhů německé centralisace navrátily se k historické autonomii své, tu zasadili se politikové němečtí o to, aby aspoň ostatní země německo-slovanské udrželi mocně v onom kruhu, aby panování plemene německého, když již v celé říši proraziti se nedalo, aspoň v zemích neuherských zachovali a novými institucemi státními navždv upevnili, a aby pomocí umělých, živlu slovanskému patrně křivdících řádů volebních majorisovati mohli Slovany aspoň v říšské radě cislajtánské, když to na sněmích některých zemích ani pomocí těchto řádů možná nebylo. Těžiště všeho zákonodárství mělo dílem ihned novými zákony, dílem povlovnýrn postupem přirozené přitažlivosti přenešeno býti do rady cislajtánské, mocí volebních řádů a podle jednacího jazyka krom toho německé, vedle níž měli sněmové zemští zakrněti a jazykové slovanští fakticky vyloučeni býti ze všeho vyššího života politického a obětováni býti povlovnému odumření.

Za náhradu aneb lépe za lákadlo, aby Slované mimouherští ochotně přijali osud takový, měl sloužiti kodex základních práv osobní svobody, který vychvalován před celou Evropou jako květ svobodomyslnosti, ale jakmile také Slované jeho užívati chtěli, náhle působnosti pozbyl.

K hlavnímu jeho článku (§ 19.) týkajícímu se pojištění rovného práva všech národností, očekává se až po dnes klausule vykonávací, bez níž nemá ceny a platnosti praktické. Marně čekáme též na slíbené poroty a soudy veřejné. A jaké jest to naše právo spolčovací a shromažďovací, nahražené ordonancemi úřadů! Jaká to naše svoboda tisku, ježto se v praxi vykládá konfiskacemí, neslýchanými pokutami a dlouhými

žaláři spisovatelů! O tom již ví a soudí svět. Nechť rozhodne tento, může-li se to za zlé pokládati národu našemu, když po zkušenostech takových vida celou moc vlády v rukou mužův, kteří posud osvědčili se úhlavními odpůrci národnosti české, jížto ani potřebných gymnasií ani university dopřáti nechtěli, počíná pokládati všecky tyto dary svobodomyslnosti za pouhé nástrahy k potlačení národnosti své? A věru, ve způsobu, jak nyní u nás vládne a úřaduje se, nevidí národ náš výhod svobody a konstituce, ale jedině neobmezenou moc jedné strany národní nad druhou.

Svoliti k ustálení institucí takových bylo by národu našemu tolik, co odhodlati se k samovraždě. Avšak neméně než národnost bylo tehdá, jakož jest až posud, ohroženo též státní a ústavní právo zemí koruny české zamýšlenými novými institucemi. Vyrovnáním s Uhry v tu dobu již podstatně provedeným byly z kořenů svých vyvráceny nejen patenty únorové, alebrž i nejvyšší diplom od 20. října 1860, podávající mimouherským zemím aspoň nějaké pojištění autonomie a práva historického.

Na místě jich mělo se utvořiti něco nového. Jelikož tu udělilo se právo ústavodárné a zákonodárné nad zemí českou sněmu posud nebývalému, šlo tu patrně o to, aby národ český přijal oktrojírku. Vstoupením do rady cislajtánské byli by poslancové většiny země tuto oktrojírku pro zemi a národ svůj skutkem přijali a tak tyto fakticky zbavili práva rozhodovati již o sobě samých.

Šlo dále o to - po vykonaném již rozdělení někdejší říše spojených státův rakouských ve dví - utvořiti vedle historického státu uherského z ostatních zemí nový stát a vtěliti do něho bezděky dosavadní stát koruny české; kteréhož skutku uznání státního práva uherského nikterak nevymáhalo.

Kdežto prvé nejvyšším manifestem ze dne 20. září 1865 slíbeno bylo sněmu českému, že se jemu předloží úmluva s královstvím uherským, k podání hlasu "stejně vážného", a ačkoliv tento slib zástupce vlády v plném sněmu slavně opakoval, neuznáno nyní zastupitelstvo království Českého ani za hodno, aby slyšáno bylo, ať již nedíme o státoprávním upravení celé říše, alebrž ani o změnách, kterýmž následkem nové organisace celého mocnářství podrobeno býti mělo vlastní státní právo a ústava této země, Ano, slavné historické království České, kteréž dosud nepřestalo býti samostatnou osobností státoprávní, mělo pozbýti osobnosti své, mělo státi se provincií neoprávněného státu cislajtánského, mělo s tímto vstoupiti v jednotu reální, kdežto dosud - nehledě totiž na všecky opět započaté a opět zvrácené ústavní proměny od r. 1848 až po dnes - s jinými zeměmi rakouskými nemělo jiného státoprávního spojení, než ve společnosti dědičné dynastie. Tak mělo všecko státní právo naše fakticky býti zrušeno a politická osobnost království Českého a koruny české navždy vyhlazena býti ze světa politického.

Nově utvořenému státu měly dány býti za základ neurovnané zříceniny zbořených patentů únorových a diplomu říjnového, k nimž měl přičiniti opravy a změny některé nově oktrojovaný sněm cislajtánský s nově oktrojovanou mocí ústavodárnou, jenž měl slouti radou říše, ač říše byla již rozdělena ve dví.

V takové říšské radě, v nížto pro nedostatečné zastoupení národu českého živlové jemu nepřízniví vládnou většinou nepřirozenou, mohli by

ovšem volební řádové, slovanskému živlu velice křivdící, dojíti ustálení navždy.

Autonomii vlasti naší hrozilo by tu ještě větší obmezení než jí krom toho již bylo ukládáno patenty únorovými, ba nebylo a není tu nijaké garantie, že by konečně provincie česká nebyla ještě rozdělena na pouhé departementy nějaké. Již samým skutkem zřízení rady cislajtánské nastávala změna podstatná volebnímu právu sněmu českého, jeho poměru k jiným zemím, jeho kompetenci. Jím konečně naprosto v platnosti své ohrožen poslední útvar historického práva našeho, majestátní list od 8. dubna 1848, jenž byl pojistil království českému plnou svou zákonnost na základě širokého zastoupení všeho národu, a zvláštní, sněmu odpovědnou vládu zemskou. Na tolikeré nebezpečenství nemohli vydati representanté veliké většiny obyvatelstva zemí českých národnost českou a ústavní i státní právo země své.

Avšak jakkoli důvodně se ohradili proti platnosti voleb do rady cislajtánské, nedbáno jich protestu a dokladů práv; nedbáno ani slibu císařského podaného zemi nejvyšším manifestem od 20. září 1865. - Ona rada cislajtánská, do níž vstoupili ze zemí českých nepříslušné jí úkony ústavodárné, ano skrze nebývalou, od ní zvolenou delegaci, smluvila se o břemena, jež napotom nésti mělo království české.

"Rozhodnuto o nás bez nás!"

A tak slavné království české se zeměmi koruny české, ježto jsou v celé říši cislajtánské nejvzdělanější, nejvýrobnější a nejvíce daně platící; království, jež vyniká nad jiné slávou, tísíciletou autonomií a hístorickým právem svým přísahami korunavačními tolika králů vždy znova stvrzeným a zasvěceným, tak celá koruna česká vedle uherské politickou váhou a v každém jiném ohledu nejdůležitější, zbaveny byly nepopíratelného, ano jim od mocnáře samého již zjevně přiznaného hlasu samostatného netoliko o organisaci celé říše, alebrž i o vlastním právě ústavním a státním, o vlastním budoucím osudu, o němž rozhodovati dáno do rukou sboru, v němž nebyl politický národ český zastoupen jako samostatná osoba státoprávní, a kdežto osobovala sobě vésti slovo jménem celé země representace pouhé menšiny. Ba konečně rozhodovala nad ní nahodilá většina dvou delegací mimočeských. Nyní však, když všecky tyto věci vykonány jsou bez řádného a správného volení království českého, - ba proti ohražení veliké většiny obyvatelstva jeho, vyslovenému slavně skrze poslance její řádně zvolené, svolán jest opět sněm český, který dle všeho nemůže míti jiný úkol, než aby vzal na vědomost a tak fakticky uznal co skutek dokonaný, co učiněno bez jeho svolení; aby přijal za právo země, co provedeno jest od representantů jiných zemí i bezohledným nešetřením celého národu českého; aby přijal to, co nemůže vésti než k hmotné záhubě království českého, k úplnému zrušení jeho státoprávní samostatnosti, historicko-politické osobnosti a k potlačení jeho odvěké zvláštní, ve financích úplné autonomie, ba konečně následkem toho k podmanění národnosti českoslovanské pod vládu živlů cizích jí záhubou hrozících.

Vzavše svědomitě na uváženou právo, zdar vlasti naší, jakož povinnost svou k národu svému, dosah mandátu nám svěřeného a všecky dosavadní akty státní jak od koruny samé tak i od sněmu našeho posud vyšlé, přesvědčili jsme se, že nemáme ani nesmíme účastnýmí býti sněmu zemského při nynějším jeho složení

a úkolu, ano pokládáme za povinnost svou k národu svému a k legitimnímu panovníku našemu, vysloviti zjevně přesvědčení své v zásadách a vyjádřeních, jež následují:

1. Mezi jeho c. k. apošt. Veličenstvím, dědičným králem naším spolu jako representantem nejjasnější rodiny panující, a politickým národem českým jest poměr právní pro obě strany stejně závazný, založený smlouvou mezí národem tím a Ferdinandem I. za sebe a za své potomky; kterýž poměr sankcí pragmatickou oboustranným a podmínečným svolením sněmu přešel na nejjasnější rod lotrinský a byl až do naší doby vždy obnovován korunovační přísahou králův našich a holdovací přísahou zákonných representantů země.

Jeho Veličenstvo přijav korunu českou postoupením dobrovolným od nejjasnějšího předchůdce krále Ferdinanda V. přísahou národu zavázaného, nepřijal ji zajisté jinak než se všemi právy a povinnostmi, jež tento držel na základě přísahy korunovační a nejvyššího listu majestátného ze dne 8. dubna 1848.

2. Země domu rakouského až do roku 1848 nebyly žádným státem jednotným, alebrž zvláštními k dynastii v nestejných poměrech stojícími státy, spojenými v jednu říši na základě pragmatické sankce toliko společnou ovšem dynastií. Sám nejvyšší patent od 1. srpna 1804, kterýmž král náš František I. přijal pro neodvislé státy své titul císaře rakouského, uznal slavně, že i potom "všecka království a ostatní státové naši zachováni býti mají beze všeho zkrácení při svých dosavadních titulech a právích", což platí zvláště o královstvích uherském a českém, tu zejména uvedených, v nichž se korunování krále beze vší změny zachovati má. - Zejména pak koruna česká se zeměmi svými nebyla nikdy v reální unii s nějakým státem rakouským, neřku-li cislajtánským; bylať sice s ostatními zeměmi domu habsburského právem dědičné, všem společné dynastie a na čas trvání této v jedno mocnářství spojena, - avšak vždy bez ujmy samostatnosti a zvláštní osobnosti své historické a státoprávní; jakož také ani za absolutní doby nikdy a od nikoho popíráno nebylo, že by království české po vymření panujícího rodu nemělo práva voliti sobě krále svobodně a neobmezeně bez ohledu na jiné země domu rakouského a utvořiti tudíž opět stát samostatný; z čehož splyne nevyvratně, že spojení zemí koruny české s ostatnímí zeměmi bylo a jest pouze dynastické, to jest pouze společnou známkou dědičnosti v téže dynastii podmíněné.

3. Všeliké změny v právním poměru mezi královstvím českým a nejvyšším panovníkem a rodinou panující, tudíž veliké změny v ostatním právě českém a ústavě české, jakož definitivní ustanovení volebního řádu nemohou podlé historické ústavy zemské a po nejvyšším majestátním listu od 8. dubna 1848 ba i podlé diplomu od 20. října 1860 státi se právně a platně jinak než novou úmluvou mezi králem českým a politickým národem českým správně a spravedlivě zastoupeným.

4. Nižádný representativní ani administrativní sbor mimočeský, tedy ani říšská rada cislajtánská, ani delegace jakákoliv nemůže přijíti za toto království určitou část dluhův celé říše, aniž jemu právně daně ukládati aneb je jinak právně zavazovati, vyjma jedině samostatnou delegaci zemí koruny české, k tomu vzhledem na společné záležitosti

celého mocnářství od sněmův zemí českých řádně zmocněnou.

5. Od té chvíle, co jediný a přední účel jak diplomu říjnového taky i patentu únorového, totiž přetvoření monarchie složité a absolutní ve stát jednotný a ústavní, od samého mocnáře opuštěn a tak tito základní zákonové říše podniknutým zřízením dvou států a kolika ústav ze samých základů svých vyvráceni jsou, pozbyli práva a povinnosti z nich plynoucí podmětu i předmětu svého, jelikož co jen pro jisté osoby, poměry a účely, platno býti mělo, nemůže podržeti plné platnosti též pro jinou osobu, jiný spolek, jiné poměry, jiná práva a úkoly jiné.

6. Nepřísluší nám popírati politickému národu uherskému odvěké právo jeho, smluviti se s nejjasnějším panovníkem o vlastním jeho právě státním a ústavním, jakož i smluviti se s jinými zeměmi říše; avšak nemůžeme dopustiti, aby úmluvami takovými se rozhodovalo zároveň o právích koruny české, a aby tak aspoň fakticky zbaveno bylo království České stejného a rovněž tak starého historického práva sebeurčení v záležitostech svých státních i ústavních.

7. Přenešení práva zákonodárného i ústavodárného s rady celoříšské na sněm zastupující - a to jen prostředně - skupení méně zemí než měla zastupovati sama někdejší užší rada zrušeného patentu únorového, dále zřízení delegace, z rady cislajtánské k vyjednávání s delegací říšského sněmu uherského, pak zkrácení sněmu zemského v tom, že nesmí napotom již voliti posly do sněmu celé říše a má voliti toliko do jakés representace cislajtánské, nebývalého to a nahodilého skupení "ostatních zemí" bez historického základu, pak další z toho plynoucí obmezení autonomie země a její podrobení pod votum nahodilé snad většiny delegací od dvou mimočeských sněmů vyslaných; vše to považujeme za nové oktroirky vlasti naší škodné a nemohoucí nabýti v Čechách právní platnosti bez řádného svolení oprávněného a spravedlivého zastoupení tohoto království.

8. Poslanci sněmu českého neměli a nemají práva ani mandátu, voliti nebo vstoupiti do nynější, co do práva i rozsahu, slovem v celé podstatě své změněné rady říšské, jakéž ani nebylo, když byli zvoleni; oni neměli práva, voliti tam delegace, kontumacírovati velikou většinu obyvatelstva své vlasti, s nížto jsou ve zjevném odporu, a tudíž musí se vše, co tam vyjednali, považovati jen za pouhé faktum a nemůže býti závazno pro království České.

9. Všecky tyto zápletky ústavní mohou se urovnati spravedlivě: právní poměr království českého k jiným zemím říše a k nejvyšší dynastii, vůbec celé státní právo koruny české může se upraviti trvale a pro blaho země i prospěch dynastie bezpečně, jedině úmluvou mezi nejjasnějším králem naším a politicko-historickým národem českým zastoupeným na základě správném a spravedlivém.

10. Za zastoupení spravedlivé pokládáme zastoupení založené na volebním řádě takovém, při němž by stejným všude užitím týchž pravidel rovné právo obou národností naší vlasti také prakticky provedeno bylo, a přejeme si shodnouti se s německými krajany svými o instituci takové, kteréž by zabránily všelikému zkracování jedné nebo druhé národnosti zemské mocí pouhé většiny.

Toto přesvědčení naše jest spolu politickým přesvědčením celého pět milionův čítajícího národa českoslovanského ve všech zemích koruny české.

Na doklad toho dovoláváme se hlasu jeho všelikými cestami vysloveného a již nyní nikomu nepochybného.

Toto pokládali jsme zapotřebí oznámiti veleslavnému presidiu, a žádáme, aby ráčilo tyto důvody našeho jednání ve známost uvésti Jeho cís. král. ap. Veličenstvu, našemu nejmilostivějšímu králi, Jenž nejvyšším patentem ze dne 11. července t. r. nás ráčil svolati do sněmu, jakož i ostatním poslancům následkem toho shromážděným.

V PRAZE, dne 22. srpna 1868.

Dr. František Palacký, Dr. Fr. L. Rieger, Dr. Brauner, Dr. Sladkovský, Dr. Trojan, Dr. Klaudy, Vojta Náprstek, Dr. Jos. St. Prachenský, Dr. Jan Velflík, J. Kleisl, Vinc. Vávra, Dr. P. Štros, M. Kubíček, J. Zíkmund, Václav Pour, K. Štefan, Fr. Fáček, J. Jílek, Ferd. Schulz, Dr. Schovánek, Fr. Pokorný, Fr. Fiala, Jos. Slavík, Ant. Hons, Ant. Husák, Jan Kratochvíle, Karel Faber, V. Kříže, Dr. J. Říha, J. Brzorád, Dr. F. Švestka, Fr. Hartl, Em. Tonner, Jos. Wenzig, Fr. Kořínek, A. Kahles, Dr. Karel Mattuš, Dr. Josef Frič, B. Hanke, F. Šípek, Dr. F. S. Kodym, Otakar Zeithammer, Alois Oliva, Dr. Karel Roth, Ig. Moravec, V. Platzer, Josef Klimeš, H. Zátka, Dr. Grűnwald, Dr. Kralert, V. Kratochvil, J. Janouš, V. Bradáč, Dr. Em. Trmal, František Pštros, Dr. Žák, Dr. Kořistka, Dr. Jan Jeřábek, Dr. Ant. Porák, Ant. Schmidt, V. Zelený, Dr. Jan Kučera, Č. Hausmann, Jan Krejčí, Št. Pollach, Jos. Macháček, Dr. V. Reichert, Dr. Jan Strakatý, Dr. Ed. Grégr, Dr. Jakub Škarda, Dr. Babriel, Gőtzl, R. Vilímek, Tom. Šobr, Dr. Ant. Čížek, Karel Villani, Dr. Bělský, Dr. Ant. Fink, Karel Potůček, Ferd. Urbánek, Tuschner, Václav Bozděch.

[podepsalo 82 poslanců]

Deklaraci podobného rázu a politického smyslu podali dne 22. srpna také čeští poslanci sněmu moravského.

* * *

Českou deklarací ze dne 22. srpna byla především rozhodnuta domácí otázka obeslání či neobeslání nového zemského sněmu. V této příčině nebyly naše tehdejší strany, konservativní a liberální, aneb, jak se obecně již říkalo, staročeská a mladočeská, za jedno. Staročeské listy začaly hned z jara doporučovati, aby čeští poslanci nevstupovali již do sněmu, v němž vláda zjednala Němcům většinu nezřízeným nátlakem na velkostatkářské voliče, uvádějíce pro takovouto abstinenci ještě důvody státoprávní; "Národní Listy" zase jakožto orgán strany mladočeské, opřely se proti tomuto návrhu z důvodů praktické prospěšnosti, namítajíce hlavně, že není radno zůstaviti Němcům celou zemskou samosprávu, aby pak, zneužívajíce své odporu prosté moci, hospodařili dle zvůle své a zařizovali se v zemi nám na úkor. Staročeská strana trvala na svém jednajíc v dorozumění s tak zvanou "historickou šlechtou českou a potírala oportunistické stanovisko Mladočechů důvody, jež obsaženy jsou v prohlášení ze dne 22. srpna. Tyto důvody ve společných poradách výborových rozhodly a Mladočeši, uznávajíce jejich tím časem vzrostlou sílu a pravděpodobnou působivost, vzdali se svého dřívějšího stanoviska a stali se stejně horlivými deklaranty.

Po docílené takto shodě stala se deklarace slavným projevem smýšlení a vůle celého českého národa. Tento projev pak značil, že český národ,

zříkaje se všech výhod praktické politiky oportunistické, opovídá rozhodný boj dualismu upravenému Beustovým vyrovnáním s Uhry, dále nesmiřitelný boj centralistické prosincové ústavě a posléz neúprosný boj vládě německých našich odpůrců. K dosavadní passivitě čili trpnému odporu oproti říšské radě připojen nyní ještě trpný odpor oproti zemskému sněmu, svolávanému na základě oktrojované r. 1861 ústavy únorové, a vztýčen válečný prapor státoprávní oposice až do posIedních důsledků.

Toto slavné a odhodlané opovězení války celému novému zřízení rozpoltěné říše, cislajtánskému státnímu útvaru a zarytým našim nepřátelům na ministerských křeslech, uvítal všechen lid český nadšeným jásotem. Bylo, jakoby národ náš, prošed očistnou ohnivou zkouškou a ocelově utužen v celém svém ústrojí, s mladistvou pružností a v neklamném vědomí své síly nyní odvážně a směle vyzýval do souboje všechny své škůdce, všechen svůj dosavadní nevlídný osud. Radost z toho vznikla všude veliká. Bez nejmenšího přičinění nebo pokynu z Prahy přihrnula se ihned spousta souhlasných projevů, že telegraf sotva stačil ji dodati a příval ten potrval, až nezbylo ani zákoutí v Čechách, jež by nebylo projevilo potěšení nad tímto konečně mocným rozmachem české politiky. Vídeňský a vůbec německý tisk byl z počátku jako omráčen, ale vzpamatoval se rychle ze svého trapného překvapení, rozzuřil se až do čirého běsnění a svolávaje na nás všechny hrůzy státního násilí prohlašoval deklaraci za čirou velezrádu.

...

[Opozici se nepodařilo zlomit, úspěšné nebylo ani ultimátům nejvyššího maršálka Auersperga z 9.9.1868, aby se poslanci vrátili do sněmu. Na jejich místa byly vypsány nové "deklarantské" volby na rok 1869, ale lid projevil jednotu a zvolil všechny deklaranty znovu...];

[31]