Dopis Karla Havlíčka Borovského Karlu Zapovi

 

 

Karel Havlíček Borovský (21.10.1821 Borová u Přibyslavě - 29.7.1856 Praha), studoval filosofii a theologii, byv ze semináře vyloučen, připravoval se úsilně k činnosti spisovatelské a novinářské. Na doporučení Šafaříkovo odejel 1843 na Rus jako vychovatel, kdež pobyl do r. 1844. Poznal v Moskvě společnost slavjanofilskou, naučil se již střízlivě se dívati na ruské poměry a české slovanské horování. V Praze stal se redaktorem Pražských Novin [začal vydávat 1.1.1846] a České Včely. Roku 1848 súčastníl se činně bojů za svobodu národní jako novinář a politik, stál věrně po boku Palackého ve straně národně liberální. Byl poslancem zemského i říšského sněmu. Zakusil plnou měrou vládní persekuce, ale s větší houževnatostí vydával nové a nové listy a lidové knihy. Vydával Národní Noviny [od 5.4.1848], Slovana (výňatky z nich Duch Národních Novin, Epištoly Kutnohorské). Byl vypovězen z Prahy, souzen porotou kutnohorskou, která ho však osvobodila, v prosinci 1851 [zatčen mezi 2. a 3. hodinou v noci z 15. na 16.12.; 4] deportován do Brixenu, z něhož se vrátil teprve roku 1855 se zárodkem plicní nemoci, jíž podlehl již roku následujícího.;17

 

Havlíček vyčítal veršům Drahotínovým Tylovský sentimentalismus a vlastenčení. V listu K.Zapovi vyslovil přání, "aby Meč a lyru veleslavnú barona Villani rez a myši sežraly!". Úspěch slavila spíš osoba básníka Villaniho, jeho vlastenectví a národní ráznost, v aristokratických kruzích tak vzácné, než forma veršů. [1]

 

 

Karel Havlíček měl dost nesnášenlivou povahu, což dokumentujeme dalšími citáty. Bohužel historikové při hodnocení Drahotínova díla citují pouze větu o rzi a myších. Celý text dopisu jasně ukazuje, že Havlíček zkritizoval všechny kromě sebe, a to včetně svých ruských hostitelů! V Praze později dokonce obdržel úder od manžela B.Němcové a nesměl se od té doby objevit v hostinci.

 

V době revoluce 1848 měl K.Havlíček prorakouské smýšlení, stejně jako třeba Palacký, který o rok později dokonce úřadům vyzradil připravované studentské povstání vedené Bakuninem, jehož cílem bylo rozbití Rakouska a vytvoření svazu evropských republik(!) Tyto postoje těžce nesl český lid.

 

Drahotín na Havlíčka osobně nezanevřel a v nejtěžší době chudobu mu dokonce ze Střížkova posílal brambory, podobně jako B.Němcové.

 

 

 

Celý dopis Karla Havlíčka Karlu Vladislavu Zapovi, datovaný v Moskvě 22.5.1844:

 

Mnohovážený příteli!

Vaše šlakovitá Tristia 20ti květnová mi přišla též 20ho května str. do rukou; dost brzy na tu šerednou zprávu! Co by to všechno bylo na plat, kdybych Vás zamejšlel těšit, aneb podával papírovou kotvici naděje!! Já sebe sám v takových pádech buď zhoIa netěším, aneb jsem ještě rád, že se mi nestalo něco horšího. Pomyslete si tedy též, že je předc lépe zůstat v slav. král. městě Lvově mezi šlechtou, pany-bratry, než si zlámat nohu jako Pogodin. Že ale populárný pan "Landeschef", jenž na Pražany češtinou hází, tak pozorně se Čechům vyhýbá a z návrhu vymazuje, nelíbí se mi tuze. Však se to má budoucně ještě ukázat, až se podruhé k němu samému obrátíte. To máme ty z . . . . . . . . é úřady! Čím dál od nich, tím líp!

Co mi píšete o naší Matici, také nedodává člověku mnoho mysli! Ovšem se je vždycky při takovém institutu co bát, že upadne časem v oficiální pedantství, a pak líteraturu víc hněte než obživuje; u nás ale předce byly lepší aspoň délší naděje. Že vydají Ztracený Ráj! vem to cár! (vem to pes!) aspoň je to klassická věc, a pro čest Jungmannovi; ale Markova logika by nás již předce neměla strašit a k tomu ex offo od matice. Pocty ale snad přece budou rozdávat, jak slíbili, a snad to brzy rozhoupají, komu náleží. Tomíčkův úsudek Vám (totiž cestám po Haliči) nevleze do zelí: já bych si aspoň ani podešve nekoupil dle Tomíčkova vkusu, natoť prémije rozdávat. Nevím, který by byl vyšel spis důležitější za ten rok, vyjímaje Tomkovu historii českou, a ta dle pravidel nejde v konkurrencí, neboť se mi zdá, že za Musejní spis se nemůže dostat pocta. - Jinák ale abych se upřímně přiznal, já nemám ani nejmenší naději, že kdy co dostanu od Matice, leda trochu honoráru, a to málo. S jakou ale nestydatostí Květy smějí vytýkat Mus. malé honoráry, těžko je si vyložit. Lékaři, leč sebe sám!

Co se mé sprostnosti dotýče, to hodlám za dvě neděle de dáto odtáhnout z Moskvy a sice - ne na Ukrajinu, ale zrovna do Litvy a na Bělorus. Rozmrzel jsem se pro rozličné věci na Boďanského a proto nemám chuti s ním cestovat. Bylo by o těch pánech zdejších mnoho co psát, lépe si to někdy povědít. Nevěříte, jak jsem rád, že jsem to všechno osobně poznal.

Na Bělorusí a v Litvě jakož i ve Varšavě pobudu nějaký čas: do Lvova však zajeti nemohu z velmi důležité příčiny: chci totiž jeti na Vratislav, abych Čelakovského uviděl a seznámil se s ním: kdybych to teď neučinil, Bůh ví, buduli kdy vidět Vratislav: neboť nemám již velkou naději, dostat kdy zas pas do cizozemska. Na tuto myšlenku jsem nedávno přišel, a sám musíte uznat, že není nerozumna. Nebudeteli však v Praze, uvidíme se jistě v letě 1845 ve Lvově. Změnil jsem nyní trochu svůj plán. Cestování v Turcích je trochu nebezpečné, obzvlášť kdo cestuje jako já na svou pěst bez rekomendací vlády a bez tureckého pasu. Tedy chci tuto cestu odložit až za 3-4 leta, abych zatím již něco mohl do té doby vydat a tak aspoň nějakou památku po sobě zanechat, kdyby mi tam někde zaletěla kulka do hlavy. Umínil jsem si tedy ještě letos v srpnu, září a říjnu procestovat Ilirsko v Rakousích, tak sice, že ku konci, kdy nastane podzimek, již budu v Záhřebě. Tam posedím as 3 neděle. V srpnu míním být ve Štyrsku, Krajině a Korutanech, v září v Dalmatech, a pak do Záhřebu. Odtud pak se vrátím přes Pešť domů do Brodu a budu celou zimu louskat Jungmannův slovník. Budoucí pak jaro a leto 1845 budu v Tatrách a Karpatech, ve Slovensku a Malorusku. Chci se jenom naučit malorusky mIuvit: jinák ale Malorus ruskou znám dílem z cestopisů, dílem z vlastního vidění, dílem z vypravování. Zdá se mi skoro, že Malorusové rakouští, kromě některých maličkostí, více mají originálního národního charaktéru, než ti otroci ve zdejších stepách. Tu také zajedu do Lvova. - Žádal bych Vás ale k tomu cíli, byste mne p. Stanku Vrazovi do Záhřeba rekomendovati ráčil, abych tam aspoň někoho měl známého, až tam přijdu. Do Prahy se jistě podívám, ale jenom as na 3-4 dni: přečtu si tam zatím nové knihy a žurnály a vyslyším nové vlastenecké klepy, kolik se zas naučilo holek český pravopis, kolik studentů počíná dělat verše atd. atd., totiž zkrátka, jak se rojí vlastenci. Na Včelu se velmi těším: Klučák se mi vždycky líbil a já s ním a s jeho kritikou sympathisoval; ač si byla trochu satyrická! - Zde nemáme níc nového leda: co jsem psal o Pogodinu, že si nohu zlámal, vyskočiv z drožek. Z cesty jeho nebude zatím nic, až se vyhojí. Moskoviťanin přestane. Byl zde slavný pohřeb knížete Golicyna, guber. Moskvy, který jak

z Novin víte, umřel v Paříži. Ceremonije byla velká. Zdejší slovanská, id est = ruská, id est antipetrohradská partie silně vlastenčí alá Rus; posavad však pozůstává toto vlastenčení v velikých,  dlouhých a častých řečích a hádkách, ku kterým se scházívají, a které jsou tak obšírné, že jim málo času a sil k jednání zůstavují (lépe snad: ponechávají). Prozatím se jejich vlastenectví jeví jenom, 1.) že si dávají šít fantastické ruské šaty, které sami křtí k. p. svatoslavka atd., 2.) že si dávají oplatky k pečetění a visitní lístky dělat s církevním písmem na zlatě a stříbře, hodlajíce tím imponovati Petrsburku (soblazniť sIavjanščinou Petěrburg). Někteří kromě toho předce dělají něco užitečného. Valujev posílá  do Prahy do komisí Kronbergrovi ruské knihy na prodej s znamenitým bezzištným nákladem na posílku, ba ještě spouští cenu, jen aby je mohli u nás kupovat.

Bojím se však; že to nic platno nebude, neboť jsou přece tuze drahé. Jiné však mnohem znamenitější věci, které mnozí vyvéstí chtějí, Vám raděj psát nebudu, abych snad nechtě nelhal. Chtít a dělat je obzvlášť u ruských vlastenců velký rozdíl.

Boďanský letos přednášel: jazyk lužický dle gramatiky a písní. Historii Českou velmi svobodně, avšak daleko nedošel, jen do Husa.

Horlivost studentů již trochu ochábla, proto že to již není nová věc. Na věčnou památku jsem si koupil českou knihu na tolkučně (tandlmarku), kterou i hodlám dát do Museum s tím nápisem, že je koupena v Moskvě . . . 1843. NB. Je to nové vydání Rukop. Králodvorského, které studentům zadarmo rozdáváno bylo a tedy přijíti mohlo na taková místa. S Srezněvským jsou prý Charkovští študenti tuze nespokojeni, je prý v zlém humoru, že se mu od představených dobře nevede. Grigorěv, profes. slov. nář. v Kazani, pojede letos na cesty po Slovansku. Je to rozený Polák, který se však dle obyčeje nynějšího jmenuje Malorusem. -

Slovanstvo zde vůbec z jistých příčin nedělá velké pokroky. Tak jak u nás v Praze nebude zde nikdy, co svět světem bude. Spíš ještě ve Varšavě; uvídíte, že přijde na má slova, že budou Poláci větší Slavomani než Rusové. V Paříži se to již začíná ukazovat.

Knih zde pořád vychází veliké množství, ale dobrých a originálních věcí tak málo, jako u nás. Boďanský koupil Hankovu knihovnu: očekává ji letos: ale ještě posavad jarní posílky nepřišly a snad teprv ku konci června rusk. do Moskvy dojdou; tedy již ani o Čechách nic nezvím až ve Varšavě. Maciejowski bude letos v Praze. Jeho syn zde studuje, jsme tuze dobře známi. Ve Varšavě bude mým průvodčím a klíčem ke všemu, co tam je vidět a slyšet. Květy zde máme jak napřed, nejnovější od lonského prosince. O Ilirsku zde nevíme ani špetku, co jste nám nyní psal, je nejdůležitější zpráva. Já hned po návratu vstoupím do Záhřebské matice. Ilirové (latinského písma) neharmonují dobře s Rusy, a v tom jsme stejného smýšlení. Také zde na ně panuje velká kyselost.

Příčiny Vám povím: jsou divné a uhodnout se nedají. Mám pevný úmysl, co budu o Rusku psát, vydávat napřed ilirsky v Danici, buď sám, nebo snad jiný to přeloží. Naše censura by to jistě nepovolila.

Spěchám, aby dnes ještě přišlo psaní na poštu, proto tento kousek nechávám bílý. Vyplňte si ho v duchu katalogem nových ruských knih, které bych doň byl mohl napsat, kdybych byl chtěl.

O ruské literatuře je velmi lehko vždycky mít dobré zprávy, jen kdo drží nějaký žurnál: tam je vždycky celá bibliografie, proto že tam nemají co jiného dát. Tedy i v Praze by mohli lehkým způsobem všechno vědět, kdyby jen drželi Otěčestvennyje Zapisky. - Ale ani to není velká škoda.

"Pomněnky" 1844 mně ale, prosím, neposílejte: víte, že pamatuji na ty pány, aspoň z epigramů. Jinák ale je to tatarská idea, poslat něco do Moskvy přes Lvov!!, kdežto z Prahy každé léto několikrát knihy do Moskvy chodí. Víte, co bych tak asi musel zaplatit za dovezení té knížečky do Moskvy ze Lvova? - 10-14 rublů!!! - Tedy ji neposílejte; za to předce nestojí.

Chceteli mi ještě něco psát, pište buď poste restante do Varšavy, aneb budeli to později, do Brodu, Tarasa Bulbu doplním, budeli třeba, v Čechách: do Halíče ho sotva pošlou. Slíbit a dát je ještě veliký rozdíl. Já ale mám svůj exemplář koupený, Gorčakovu o té hudbě, mea culpa! Neuvěříte, že bych si musel 3 páry ukrajinských volů připřáhnout k ruce, kdybych to měl poslat!

Kýž dá to Bůh, aby Meč a lýru v. sl. nú! barona Villaniho rez a myši sežraly! Hněvkovského Fausta aby, bože mně hříchy odpust! čert vzal. Mladictví Žižkovo od Sabiny, aby co kacířskou knihu spálili, a Malého pohanská historije, aby se aspoň brzy dala na křesť. víru! - S Tylovým Posledním Čechem bych se ale rád seznámil, nejvíc proto, že nevěřím, by to měl poslední Čech býti! Kde bere Tyl takové zoufalé aneb aspoň furijácké tytuly!! Na Ehrenbergrovy pověsti se těším. Těm večerům české šlechty ale ani za mák nevěřím! To nějaký šelma vymyslil! -

S Iliry neb snad Jihoslovany nyní nejvíc sympathisuji a naději mám, že budu ještě tenkrát sympathisovat, až se odtud navrátím. S Poláky a Rusy nechci mít nic. To však je jenom sub rosa mé mínění a teprve za několik let se odvážím, tiskem všechno těm pánům do očí opakovat a proti celé Kollarové idei proti Slovanstvu bouřit. Jsem totiž v stavu a mám chuť dokázat, že Rusové a mutatis mutandis Poláci, nejsou naši bratři, jak je jmenujeme, ale mnohem větší nepřátelé a nebezpečnější naší národnosti než Maďaři a Němci. Jazyky jejich a literatury můžem použít, jak chceme, ale všechno strejčkování s nimi na stranu. Sic to špatně vypadne. - Toto však Vám nyní pravím jenom privatim, dále a obšírněji o tom promluvíme oustně.

Posílám Vám zas několik nových epigramů, malinké nádobky, do kterých vztek nalívám, když ho nesmím oustně vyslovit, aby mi srdce nežral; některé z nich se Vám jistě snad zalíbí k př. Poeta laureat. Nápis na kolej. Etymologie. Vysoké školy. Bělohorská. Zuk, zuk. Česká modlitba atd. Již samy sebou ukazují, že při nich nikdy na tisk nemyslím, neboť polovic ani do tisku přijíti nemůže. Dělám to pouze pro své vyražení. - Můžeteli se některému usmát, prosit. -

Holovacký at se strany svých písní nebojí, že by mu Bodjanský slovo nezdržel, poněvadž to jde skrz mé ruce, a Boď. vždycky se má co bát, že bych mu to veřejně tiskem vyčítal. Pak také záleží na mně Boďanskému proto, že očekává, abych o něm v Čechách a jinde vydával dobré svědectví, a abych s ním zůstal budoucně v dopisování. Ačkoli je Boďanský jako jiní šelma, předce jistě v tomto pádu ho neošidí. Obzvlášť nyní, když s ním nechci jet a ukazuji mu, že od něho nechcí přijmout žádné dobrodiní, tím více se bude bát, abych ho neznectil. Já zde vůbec od žádného nic nechtěl, a také nejvíc proto nechci jet s Boďanským, aby ani on to nemohl řící, ačkoli by mi to nedělal zadarmo. Nechci totiž ve svém mínění od jiných záviset, aby nemohli pak, jak dělávají, říci, že se jim špatně odplácím. Oni všichni více použili mne, než já jich a teď jsem tomu velmi rád.

Mějte se zatím co možná ve Lvově nejlépe: paní Vaší vyřiďte nejuctivější poručení a Ludmilce mé pozdravení zatím schovejte, až mu bude rozumět. Od srdce Vám přeji brzy proměnu, dobře věda ze zkušeností, jak Vám je krušno v tom Lvově. Četl jsem nedávno Vaše jméno ve Všeobecných Augspurk. Novinách mezi spolupracovníky Včely; snad to neučinili bez Vašeho vědomí ti páni v Praze.

Budte jen hodně zdráv.

Jde na poštu 6./6. 1844.

 

 

Poznámky

Havlíček byl Šafaříkem doporučen Pogodinovi za vychovatele, ale ten jej přenechal příteli prof. Ševyrevu (1806-1864), jenž byl, jako Pogodin, profesorem na universitě v Moskvě. Ševyrev vydal dějiny ruské vzdělanosti.  Gogol byl důvěrným přítelem Ševyrevovým, jenž řídil prodej jeho Mrtvých duší.

 

Osip Maximovič Bodjanskij (1808-1877), druh Pogodinův a Ševyrevův, profesor na moskevské universitě a horlivý slavjanofil. Dopisoval si hojně s českými buditeli, Čelakovským a Šafaříkem. Do ruštiny přeložil Šafaříkovy Slovanské starožitnosti a Slovanský národopis.

 Také Zap nebyl ve svém lvovském vyhnanství spokojen a stěžoval si v předešlém dopise Havlíčkovi. Zap žádal marně u guberniálního praesídia, aby byl přeložen do Prahy.

 

"Co mi píšete o naší Matici, také nedodává člověku mnoho mysIi!" - V Novočeské bibliothece, vydávané Sborem matičním v Českém museu, vydány byly sebrané spisy Jungmannovy a to spisy drobné, nově upravený překlad Ztraceného ráje a hojně rozšířené druhé vydání Slovesnosti. Makova přepracovaná a rozšířená Logika čili Umnice z roku 1820 vyšla jako třetí svazek Novočeské bíbliotheky roku 1844 s názvem Základní filosofie, logika a metafysika.

 

"Já bych si ani podešve nekoupil dle Tomíčkova vkusu." - J. Slavomír Tomíček redigoval s Langrem a J. Frantou časopis Čechoslav, psal nevýrazné milostné básně, překládal z Puškina. O jeho nedostatku kritické schopnosti svědčí zdrcující jeho kritika Máchova Máje, v České Včele otištěná, v níž nazval Máchu bídným rýmotepcem a báseň jeho škvárou.

 

Havlíček míní ve svém dopise Tomkovy Děje země české, jež vyšly 1843 v Malé encyklopedii nauk nákladem Českého musea.

 

Stanko Vraz (1810-1851), slovinský básník a buditel, napsal řadu sonetů, balad, romancí a elegií s motivy milostnými a vlasteneckými. Pečoval o vzájemnost jihoslovanskou (illyrism) a utužení vzájemnosti u Slovanů všech. S Čechy se stýkal hojně, překládal z češtiny, účastnil se roku 1848 slovanského sjezdu v Praze. Vraz cestoval po krajích slovanských, zapisoval národní písně, z nichž vydal několik svazků.

 

Klučák, redaktor Bohemie, převzal r. 1844 též redakci České Včely po J. N. Štěpánkovi.

 

Dmitrij Vladimirovič Golicyn (1771-1844) generální gubernátor moskevský.

 

Dm. Al. Valujev (1820-1845) ruský historik a slavjanofil.

 

Izmail Jovanovič Srezněvský (1812-1880), vynikající slavista ruský, zjednal si obzvláštní zásluhy o studium jazyka staroslověnského i ruského. Stýkal se hojně s českými učenci, dopisoval si hlavně s Hankou.

 

Grigorěv, Havlíček tu patrně mysli Viktora Ivanoviče Grigoroviče (1815-1876), ruského slavistu a cestovatele, jenž byl profesorem v Kazani. Po zemích slovanských cestoval Grigorovič hojně, pobýval také delší čas v Praze. Rozeným Polákem nebyl.

 

Václav Aleksandr Macijejovski (1793-1883), byl historikem práv a literatury ruské, Zap nesoudil o jeho slovanských studíích příznivě.

 

Pomněnky vydávány byly v letech 1841-1844 jakožto vzpomínka na vlastenecké bály. Pomněnky na rok 1844 vyšly v Praze u Jaroslava Pospíšila, obsahují anonymní báseň a Tylovu novelku Sestry.

 

"Víte, že pamatuji na ty pány aspoň z epigramů." - Proti Pomněnkám a Kytce Ivana Čecha, nasládlé konvenční a bálové lyrice, napsal Havlíček řízné epigramy v Jehelníčku Ludmily Češky.

 

Gogolovu povídku Taras Bulba přeložíl Zap a otiskl v Květech 1839 a znovu r. 1846.

 

Gorčakov uveřejníl r. 1843 článek o církevní hudbě.

 

Drahotín Maria hrabě Villani vydal 1844 v Praze u Pospíšila básně Lyra a meč, jíž Havlíček přeje, aby ji myši sežraly. V. sl. nú = veleslavnú.

 

Šeb. Hněvkovského Doktor Faust - starožitná pověst v devíti zpěvích,v Praze 1844.

 

Mladictví Žižkovo od Sabiny - Karel Sabina (1813-1877) napsal román Husité, byl mu pětkrát censurou vrácen. Proto jej Sabina rozložil na řadu drobných povídek, po vydání 16. sešitu byly zakázány.

Jakub Malý (1811-1884) vydal 1844 Historii o prvních pohanských knížatech v Čechách.

 

Josef Ehrenberger (1815-1882), na konec kanovník na Vyšehradě, vydal v letech 1844-1847 Původní vlastenecké povídky, pověsti a báchorky.

 

Epigramy (Poeta laureat., Hudci k svátku a j.) uveřejnil Havlíček brzy po svém příchodu do Prahy 1844 v České Včele; jsou to jeho básnické prvotiny.;

 

 

Hikl, [17]

 

 

 

Božena Němcová o povaze Karla Havlíčka

8. Antonii Bohuslavě Čelakovské

V Praze dne 18 24/7 45.

 

...Jestli pak se Vám již ty boje mezi Havlíčkem a Tylem do rukou dostaly? Ta první kritika je přece jen hanebná; když přišel Havlíček z Rus a venku, kde se krátký čas zdržoval, epigramy na naše nejslavnější, muže jako „Kollár, Jungman“ a t. d. dělal, to bylo křiku o jeho drzosti, a nyní na všecko zapomněli. On blamíroval dle mého uznání i naše pány, kteří Tylovi přece prémii přiřknuli, a „Posledního Čecha“ co tendenční román za dobrého uznali; nevím jak to mohl Storch přijmout. Je to ale samá osobní zášť a vězí jich v tom několik. Záviději Tylovi ten perný chléb — a přízeň obecenstva. Ovšem neměl Tyl tak náruživou odpověd psát; avšak když se viděl tak hanlivě stepán od člověka, který kouska srdce a mravného citu nemá, věřím že jej náruživost v prvním okamžení zavedla, a on napsal, čeho později litoval. Ach ta nesvornost je kletba, která snad věčně na našem národu lpíti bude! — ...

[Listy Boženy Němcové]

 

 

 

 

Význam „Hejslovanění“ v národním životě, proti němuž Havlíček tak brojil, shrnuje po 100 letech následující článek.

 

 

Před sto lety vznikla hymna "Hej Slované!"

 

V úterý dne 19. 7. oslavila Společnost slovanské vzájemnosti v Praze století hymny "Hej Slované".

Stala se hymnou Slováků, kteří na její nápěv zpívali "Hej Slováci!", zatím co Poláci na něj zpívají "Jesce Polska niezgyniela" a byla tak i jejich válečnou písní pochodovou v době jejich povstání. Bývaly doby, kdy u nás mentorovali suší patroni vlastenecky nadšené davy, které zpěvem této písně živily svoje cítění. Říkali  tomu "hejslovanění". Ale posmívané "hejslovanění" bylo vzpruhou, dodávalo odvahy a vlévalo krev do žil porobeného národa. Za války zpíval se na nápěv podložený text v Praze v Národním po proroctví "Libuše" ve Smetanově opeře, v ulicích měst i městeček. Hymna "Hej Slované!" burcovala k odboji a vzdoru. Dnes ji můžeme zpívat radostně, volně, jako hymnu, drahou všem slovanským duším.

mk; Blaník (okresní list čs.strany nár.soc.) 8.7.1934, XV.roč., čís.25

[7]