Sněm ve Svatováclavských lázních 11.3.1848

Na schůzi pražského občanstva ve Svatováclavských lázních (poblíž Karlova náměstí) byla vypracována petice císaři, v níž se domáhají zrovnoprávnění obou národností, zrušení poddanství a roboty, práva ozbrojení atd. Hlavní řečníci Al. Pravoslav Trojan, Petr Fastr, Karel Sabina. Konečné vypracování petice provedli Dr.Pinkas, Dr.Brauner. [4]

Pramen 7:

11.března na památném shromáždění lidu v lázni Svatováclavské v Praze, ve výboru, kam je zvolen, žádá Villani důrazně jednotu Čech, Moravy a Slezska, stává se velitelem čistě českého ozbrojeného sboru, známé pražské "Svornosti", s Janem Erazimem Vocelem a V.V.Tomkem se stará o vojenská pravidla podle staročeských zvyků a o správné české velení. (J.Honner, Blaník 8.7.1934) [7]

Pramen 49:

Klidný, polojarní den, v sobotu dne 11. března, zvolna utíkal, až pomalu chýlilo se k večeru. Na ulicích nebylo viděti strážníků a vojsko bylo všude v kasárnách pohotově. Na strážnicích na Koňském trhu, na Staroměstském rynku, před Karlovými a Trinitárskými kasárnami kanony stály odstrojené

a nabité. Zástupy kolem sebe plaše ohlížejícího se lidu táhly všemi ulicemi, ústícími na Dobytčí trh a mezi nimi bylo mnoho špiclů a přestrojených pánů. K šesté hodině začaly prouditi četnější chodci hlavně Vodičkovou a Spálenou ulicí a po hradbách bylo od Poříčské brány k Žitné živo. Také ze Smíchova bylo pozorovati po řetězovém mostě četnější obecenstvo. Nejvyšší purkrabí hrabě Stadion dlel v jednom domě na Dobytčím trhu a v novoměstské radnici na pokyn purkmistra Műllera dleli zástupce městského hejtmana, předseda apelačního a chef kriminálního soudu. Zemského vojenského velitele Alfreda knížete Windischgraetze, který meškal mimo Prahu, zastupoval arcivévoda Karel Ferdinand, bydlící na Koňském trhu pod hospodou "na Košíku".

Když lid docházel ke svatováclavské lázni, nalezl zde sál uzavřený, hostinský Hošek prý o žádné schůzi neví, tak že se lidé od zamčených dveří vraceli. A tu Petr Faster již zpátky od svatováclavské lázně vracející se lid k návratu přemlouval a k lázni zase vedle Karlových kasáren vedl. Za Fastrem pak již se další zástupy zvolna hrnuly. Před vojskem strach je přešel, když se rozneslo, že v Podskalí hoši od vody jsou se svými pantatínky pohotově, že se dobrovolně přihlásili, že na zavolání chtějí bezpečnost klidně se radících za každou cenu obhájiti.

V lázeňské zahradě připojil se k Fastrovi Alois Pravoslav Trojan, kteří na Hoškovi vymohli otevření sálu a vydání dvou liber milových svíček. Hošek nařídil služce, aby klíč přinesla a odevzdal je Fastrovi, bera přítomné tomu za svědky, že ustoupil jenom moci. V minutě potom byl sál plný a když Trojan s galerie chtěl něco vykládat, vyžádal si lid "Faster, Faster ať mluví!" Faster na to ujal se

slova a silným, zvučným hlasem prohlásil, že shromáždění se sešli, aby dali výraz svým přáním a nalehavým potřebám země svatováclavské. Hlavní odstavce petice, s níž Pražané obrátiti se chtějí k císaři a králi, že jeden po druhém přednese, jak vyšly z důvěrných o tom porad, osvědčených našinců. Kdo ze přítomných přál by si k tomu ještě něco přidati, nechť se pak hlásí k slovu.

Žádalo se především o rozšíření zákonodárného a daně povolujícího zemského sněmu, který měl býti napotom již každoročně svoláván. Druhý odstavec týkal se svobody řečnění a tisku. Třetí přál si redukci stálého vojska. Čtvrtý naznačoval potřebu nejvyšších, zemi zodpovědných úřadů v Praze. Pátý navrhoval vyzdvižení roboty a úřadů patrimoniálních. Šestý vyžadoval veřejné účtování státních příjmů, jež měly se hlavně též v prospěch našich korunních zemí upotřebiti. Dále naléháno na zavedení českého jazyka ve všech školách i při všech úřadech vedle německého. Žádána veřejnost soudů a poroty, vyloučení cizinců z tuzemských úřadů a zavedení občanské národní gardy, již jest volno, aby si důstojníky sama volila. Potom žádáno, aby král ročně nejméně tři měsíce v Praze prodléval. Dále naléháno na opravu veřejné správy, na zavedení svobody osobní, spolčování a vyznání náboženského, samosprávy obcí bez státního poručnictví, na organisaci práce i urovnání mzdy a na zavedení občanské policie a konečně na vyzdvižení potravní daně.

Do výboru důvěrníkův zvoleni nejprve Faster a Trojan, potom Gauč a Ruppert a dále krejčí Banzet, pokrývač Šulc, koželuh Pštros, mlynář Vávra, sládek Vyšín, vlásenkář Wesemann, dřevař Brabec, obchodník Batka, dřevař Klíč-Dittrich, zámečník

Eger, pokrývač Jaroš, občan Seidl, sládek Vaňka, mlynář Vyskočil, dr. František Brauner, dr. Josef Frič, dr. Gabriel [sušický spisovatel a starosta], dr. Pinkas, dr. Gábler, hrabě Vojt. Deym, hrabě Buquoi, velkostatkář Ant. Veit, baron Villani, hrabě František Thun a bankéř Lämel. Když volba těchto důvěrníků aklamací, při čemž jediný Ondřej Haase propadl, byla odbyta, nazván tento výbor svatováclavským, provolávána mu "sláva" i "vivat", při čemž jeden rozradovaný, poctivý Čechoněmec zvolal: "Hoch! Tschech und Nemec jedno telo!"

A tu za, všeobecného rozjaření proklestil si cestu k balustradě, odkud se bylo řečnilo, spisovatel Karel Sabina a zvučným, rozechvělým hlasem pronesl: "Přátelé a občané! Dnešním dnem smazal se sebe český národ onu hanbu, která na něm lpěla od neblahé pohromy na Bílé hoře!"

Radost ze zdaru schůze této byla tak veliká, že si účastníci její slzíce v náruč padali a ruce si vřele tiskli a kolem desáté hodiny se ze svatováclavské lázně zvolna rozcházeli. Na ulících byli od shromážděných zde davů lidu na výsledek schůze dotazováni. Sem tam tvořila se skupení rokujících, jež dnes nikdo nerozháněl a po hospodách bylo daleko přes půl noc všude živo a hlučno hovorem a rozpravami o odbyté schůzi -

Když se pak na zítří na staroměstské radnici svatováclavský výbor k první své schůzi sešel, tu dostavivší se sem hrabě František Thun protestoval proti svému zvolení do tohoto sboru, jejž prohlásil za nekompetentní a uvedl, že se sestává z mnohých, zcela obskurních osob. Ovšem, že po projevu takovýchto náhledů o svatováclavském výboru nezbylo rnu nic jiného, než-li rychle ho opustit.

Jinakým způsobem dostal se z něho hrabě Buquoi. Ten do shromáždění jeho se nedostavil, ale na místě sebe poslal tam 8000 zl. na všelijaké výdaje. Tyto dva případy některé uvážlivější členy svatováclavského výboru zarazily. Zejména dřevař František Klíč se jich ulekl a proto na cestě ze schůze domů do Podskalí, jal se o nich s přítelem dřevařem Brabcem rozprávěti.

»Páni nás opouštějí,« tesklivě pronesl. »Takoví --« pohrdavě mávl rukou Brabec. »Jako ti Thunové,« dodal. »Vždyť víš, jak se nedávno k české společnosti lísali a před několika lety celé povstání "vykoupenců" i s Budčí skoupili. A takový Buquoi! Co ten tropí! Z celého světa jenom blázna si dělá, je to labužník a své hříchy omlouvá tím, že říká, že je filosof. Již dvacet let vidíme ho toulat se po Praze a shánět po dobrodružstvích všeho druhu, co pak se ze všelijakých i nepříjemností vyplétá vyplácením menší nebo větší sumy peněz. Lidé mají ho za prostopášného, za marnotratníka a také trochu za blázna, neboť se o něm vypravuje, že hledá kámen mudrců.«

František Klíč klevetění přítelovo mlčky poslouchal. A když potom pan Brabec zmlkl, prohodil starostlivě: »Nechtějí-li páni jít s námi, jenom aby nešli proti nám a snahám naším nepřekáželi.«

»Co jsou bez nás?« zasmál se pan Brabec. Zpráva o pražském hnutí rychle donesla, se do Vídně a když tam lid volal po reformách ve státním zřízení, dal arcivévoda Albrecht do davů střílet. Tím však byly nepokoje ještě stupňovány tak, že císař Ferdinand, obávaje se dalšího krveprolití, při němž bylo nejisto, která strana by na konec zvítězila, dne 15. března svolil k "žádostem lidu a propustiv Metternicha, slíbil dáti říši konstituci, čili

ústavu, zároveň pak zrušil censuru a dovolil zřizovati národní obranu. Zvěst o tom ještě téhož dne došla do Prahy a po 7. hodině objevil se nejvyšší purkrabí hrabě Stadion v divadle ve královské loži a nahnuv se k obecenstvu, německy prohlásil: »Jeho Milost dle právě došlé mne telegrafické zprávy slibil všem svým národům konstituci, svobodu tisku a nejmilostivěji povolil zřízení občanské gardy. Sláva našemu císaři a králi Ferdinandovi! Bůh ochraňuj vysoký císařský dům a naši milou vlasť Čechy!«

V divadle potom nastalo bouřlivě radostné pohnutí, dámy v ložích mávaly šátky a volání "Vivat Ferdinand" nebralo konce. Z divadla ihned dostala se zpráva ta do svatováclavského výboru a v krátkosti naplnily se Staroměstský rynk a Ovocný trh zástupy lidstva.

»Osvítitl Osvítit!« volali lidé z ulic do oken domů, aniž se kdo nadál na všech stranách zaplály pochodně a v krátkosti potom za vedení prince Kamila Rohana bral se pěkně seřaděný pochodňový průvod osvětlenými ulicemi ze Staroměstského rynku Železnou ulicí ke sv. Havlu, kde první ovace složena Svabováclavskému výboru. Průvod ten, rozmnožený setninou měšťanské pěchoty, odtud bral se na Koňský trh, k hospodě "u zlaté husy", kde provolána "sláva Fastrovi" a dále u 'bytu předsedy Svatováclavského výboru voIána "sláva Deymovi". Vojsko na novoměstské strážnici "u Vunšviců" vstoupilo do zbraně, vzdávalo průvodu čest a bubnován "jenerálmarš", když táhl k bytu arcivévody Karla Ferdinanda, který tehdy zastával místo komandujícího jenerála, jemuž voláno ke cti "vivat arcivévoda" -

Byly to vznešené, vzrušující chvíle, jakých nebylo v Praze pamětníka...; [49]

Pražané si vedli revolučně již od 11. března.

[Pro březnové dny jest významná životopisná vzpomínka J. Dlouhého: "Dr. Josef Frič v "Osvětě" 1876, str. 557 a násl. a "Paměti starších vlastenců" (Gablerovy) v "Hlasu Národa" z 27. února 1897.]

Tajný spolek "Repeal"

[Toto tajné sdružení se vyvinulo z intimních schůzek radikálů z r. 1847 v hostinci u "Zlaté váhy" na Zeleném trhu. Mělo ráz radikálně demokratický. Jeho myšlenkový podklad byl vzat ze zpráv Havlíčkových v "Pražských Novinách" o irském "Repealu" (t. j. odvolání, jehož smyslem byla svéprávnost Irska a boj proti útisku anglickému, snaha po obnově vlastního sněmu a zákonodárství násilně porušeného a boj proti centralismu) a o působení Daniela O' Connella. Pražský "Repeal" nebyl výlučně český, súčastnili se ho též svobodomyslní Němci. Spolek vedl čilou agitaci proti vídeňskému absolutismu rozšiřováním brožur revolučních i letáků, za hranicemi tištěných, které byly v Rakousku zakázány. S nastalou svobodou pozbyl "Repeal" úplně svého významu. Viz J Malý: "Naše znovuzrození" (Praha 1880) d. I. str. 84 a Dr. E. ryt. z Toušic: "Vzpomínky na český Repeal" (Praha 1902).]

svolal na ten den schůzi do Svatováclavské lázně (čp. 339 / II.). Zde byl zvolen výbor, t. zv. "Svatováclavský" a pověřen úkolem, aby upravil a panovníkovi podal petici přijatou na schůzi a tlumočící přání národa. Původní její tekst před schůzí formuloval Dr. Brauner.

[Viz: A. Springer: "Geschichte Ősterreichs seit dem Wiener Frieden" (Leipzig 1865) d. II, str. 170 a násl., J. Al. Helfert: "Graf Leo Thun k. k. Gubernial-Präsident in Bőhmen" (Wien 1895) str. 3., Maršan R.: "Poslední dnové března r. 1848 v Praze a vypravení druhé petice" v "Květech" 1897 str. 775 a d. Černý c. d. str. 3-17, Tobolka c. d. str. 27 a d.]

Tuto odvážnou schůzi řídil obratně populární a oblíbený pražský měšťan Petr Fastr,

[Petr Fastr (1801-1868) osvědčil již v mládí své národní smýšlení v německé škole domažlické, za čež mu bylo nositi potupné "signum" - namalovanou oslí hlavu, ku posměchu spolužáků. Jeho vzdělání nebylo velké, vyučil se mlynářství, ale nabyl výborných zkušeností v cizině, kdež byl "na vandru". Pak se - usadil jako mlynář u Karlova Týna a oženil se. Měl 8 dětí. Když tyto dorůstaly (v r. 1848 bylo jejich stáří: Anna 20 let, Methoděj 19, Barbora 17, Terezie, později manželka spisovatele Nebeského, 15, Kašpar 13, Nepomucena 12, Alexandra 10, a Marie 3 roky), odstěhoval se do Prahy, v r. 1841 najal továrnu v "Královských lázních", kterou učinil střediskem vynikajících Čechů. Záhy stal se Fastr pro svou bodrost a ryzí vlastenectví známou a ctěnou osobností. On první se svou rodinou počal nositi slovanský kroj, velmi malebný a tímto jeho příkladem ujaly se v Praze národní kroje. - Schůze v Svatováclavské lázni, 11.3. pořádaná, byla jeho nejslavnějším činem a roznesla pověst o Fastrově neohroženosti po celém českém venkově. V té době byl již Fastr nájemcem zájezdního hostince u Zlaté husy na Václavském náměstí (Koňském trhu) a nejoblíbenějším útulkem venkovanů. Vypráví se, že z daleka přicházeli vesničané k Fastrovi a přednášeli mu své žaloby a stesky o nichž on prý rozhodoval jako nějaký mocnář. Fastr byl pověřen čestným úkolem účastniti, se obou deputací, které panovníkovi vezly do Vídně petice, a v jedné květnové schůzi v ocenění jeho zásluh o národ byla mu přiřčena "národní odměna". - O jeho účasti na bouřích bude pojednáno později. Po r. 1848 sláva Fastrova zapadla. Zemřel v Břevnově u Prahy, kam se byl odstěhoval, téměř zapomenut svými přáteli a ctiteli z r. 1848.]

spolu s rozšafným právníkem Trojanem,

[Srv. G. Eim: "Z paměti českého osmačtyřicátníka" v "Národních Listech" 26. března 1885.]

takže skutečně dosáhli svého cíle. Z uznaných předáků pražských jedině Dr. Pinkas a Dr. Frič se ujali vedení ve Svatováclavském výboru. Ostatní zůstávali stranou, obávajíce se úřadův, ačkoli tyto se zatím chovaly ke všemu ku podivu pasivně. Energický Dr. Pinkas změnil petici Braunerem navrženou. Všeobecné liberální požadavky v ní ponechal, doplnil je návrhem o reformě školství, ale škrtl státoprávní články Braunerovy, s nimiž nesouhlasil.

[Tobolka, c. d. str. 42 d.]

Pojednou však bylo jednání petiční ohroženo. Úřední purkmistr pražský, Dr. ryt. Műller z nařízení nejvyššího purkrabího Stadionova zakázal Svatováclavskému výboru jednání na radnici, ač to byl dříve povolil, a pokusil se pohnouti některé občany k petici loyální: V té nesnázi se chopili petiční akce Palacký a rytíř Neuperg. Aby ji zachránili, vyjednávali se stavy, aby se akce této také súčastnili a vyslali své důvěrníky do deputace, která měla podati petici panovníkovi. Vyjednávání toto skončilo bezvýsledně, takže 14. března po Praze se jevila všeobecná skleslost. Ale ještě téhož dne přišla zpráva o revoluci vídeňské. Způsobila nesmírné rozechvění a vzbudila nadšený ohlas. Na troskách absolutní vlády, kterou rozbili vítězní revoluční Vídeňané, vzplanulo znovu nadšení pro petici, které nyní se ujal sám magistrát, vyloživ ji k veřejnému podpisování. Ve Svatováclavském výboru se živě rokovalo o otázce, který tekst petice má býti do Vídně poslán, zda Braunerův či Pinkasův. Konečně 19. března byl spor urovnán tak, že se dohodly obě strany, aby byly panovníkovi podány petice obě.

[V politickém smýšlení se líšili čeští předáci potud, že tvořili t. zv. stranu umírněných, čili národní, ke které se hlásili: Palacký, Rieger, Karel Havlíček, Dr. Frič, Pinkas, Tomek, Trojan, Šafařík, hrabě Deym, ryt. Neuperg, baron Vilani. Druhá strana byla ovládána radikálnějším smýšlením a byla utvořena z bývalého Repealu. K ní patřili: E. Arnold, K. Sabina, Frant. Havlíček, Vincenc Vávra, Knedlhans-Liblinský, Mikovec, Fastr, Rupert, Gauč, pak Sladkovský, Podlipský a Frič ml. - Dr. Heidler líčí sympaticky tyto osmačtyřicátníky ve svých studiích o radikálech v Samostatnosti 1911 (Příloha "Kulturní Snahy" č. 5. a 12) a v "Přehledu" 1911 č. 47.]

[22]