Střížkov

Villani měl největší podíl na vlasteneckém ruchu na Benešovsku v letech padesátých 19.století.

Vlastenci se scházívali buď v Postupicích, v Benešově "Na knížecí" neb v Střížkovském zámku nebo při příležitosti na některé faře. Byl to zejména Villani, Fr. Čech, správce v Ostředku, otec spisovatele Svatopluka Čecha, statkář Červenka [PEČ: psáno s "i"!], pojezdný Jan Veselý, kněží z okolí, občas také přicházel Dr. Fr. Brauner, spisovatel A. N. Vlasák, profesor Karel V. Zap, právník Hynek Veselý, později úředník Národního musea, který při jedné schůzce složil píseň "Blanickou" podle národní písně "Horo, horo, vysoká jsi." [97]

Svatopluk Čech

SVATOPLUK ČECH

Dne 21. února 1966 uplynulo 120 let od narození básníka Svatopluka Čecha. Narodil se roku 1846 v Ostředku u Benešova otci hospodářskému správci. Za 2 měsíce se stěhoval s rodiči do Bezděkova u Klatov. Jeho otec byl uvědomělý vlastenec a Slovan. V revolučním roce 1848 byl vyšetřován a přišel o chléb. Dočasný útulek rodině poskytla tehdy dědečkova chalupa v Peruci u Třebenic. Majitel ostředského statku dr. Červinka přijal však znovu svého bývalého správce a zaměstnal ho v Jezeře u Benešova. Na nedalekém zámečku Střížkově bydlel baron K. M. Villani, vlastenecký politik a básník potrestaný r. 1848 stodenním vězením. Roku 1850 přešel otec Čechův za správce k Villanimu. Jejich časté rozhovory silně vlasteneckého zabarvení při stejném smýšlení zapůsobily na mladého Svatopluka. Třebas všemu nerozuměl, ducha pochopil a byl jím uchvácen na celý život. Později ještě byli Čechovi v Litni u Berouna a ve Vraném u Slaného.

Poněvadž u Čechů bylo r. 1858 již osm dětí, přijal hospodářský správce Fr. Čech rád nabídku kapitulního děkana M. Tomka, že dorůstajícího Svatopluka, který již začal studovat na litoměřickém gymnasiu, přijmou zdarma do arcibiskupského konviktu pražského. A tak mladý Čech přišel r. 1858 do Prahy, kde před časem neudělal zkoušku němčiny, aby zde pokračoval ve studiu na piaristickém gymnasiu novoměstském. Jako student čítal poesii Jablonského, Máchovu, znal Hálka, Nerudu, zamýšlel se nad politickými časopisy stejně jako nad statěmi Palackého o husitství, četl Puškina, Lermontova, německé knihy Schillerovy i anglické básně Byronovy. Roku 1865 vykonal rnaturitu a zaměřil se na pražské universitě k právům, která dokončil r. 1869, avšak nezůstal při nich. Věnoval se spisovatelství v Praze, podnikal řadu cest po Čechách i do zahraničí jako např. na Kavkaz, do Dánska, do Itálie a Francie. V letech 1895 až 1903 žil v Obříství na Mělnicku, potom si zakoupil vilu v Troji u Prahy, kde trávil větší část roku, zimu obyčejně v HoIešovicích. Tam v domě čp. 908 zastihla ho po předchozí nemoci, jejíchž důsledků si doposledka nebyl vědom, dne 23. února 1908 smrt. …

Sv. Čech chtěl býti aktuální a hovoří proto i do naší doby. V "Jitřních písních" promlouvá do duše českému člověku: Věřme jen sobě, své píli a práci, věřme jen svatému nadšení v nás, věřme jen vítězství slovanské síly .. . Nositelkou budoucnosti národa chtěl míti českou mládež, svobodnou a přímou: Já nevěřím, že zdar tam příští kyne, kde mládež pokorně jen křiví záda. Ne! V tobě budoucnost je, mladý světe! Tuto budoucnost pak chtěl míti mírovou: Jen slovem řiď s láskou se národů sbor!

A to jest i Čechův odkaz dnešku!

K.ČERVENÝ; noviny Český zápas, roč. 49, číslo 9, 3.3.1966 [100]

...

Nejprve svěřil mu Dr. Červinka po druhé správu svého ostředeckého statku, kamž se Čechovi odstěhovali v srpnu r. 1849. Po necelém roce přesídlili do dvorce Jezera, rovněž na Benešovsku, kde jmenován byl Frant. J. Čech za správce barona Villaniho, který sám pykal dlouhým vězením za účástenství na politických událostech roku osmačtyřicátého. Nejprve bydleli asi týden ve dvoře Struhařově, který také náležel baronu Villanimu, a pak ubytovali se definitivně v prvém patře hlavní budovy jezerského statku. V Jezeře narodila se Čechovým dceruška Milada. Jezero samé jest nepatrná víska, Iežící asi půldruhé hodiny od Benešova na východ v krajině pahorkovité sice a místy i lesnaté, ale celkem málo zajímavé. V dobách, kdy František Jar. Čech byl jezerským správcem, nebrala obě nejbližší města, Benešov a Vlašim, na tehdejším ruchu vlasteneckém podílu a zachovávala si až úzkostlivě svůj konservativní ráz. Útočištěm v tomto duševním suchopáru stalo se Fr. J. Čechovi jednak blízké sídlo jeho pána Střížkov, kde častěji nežli hospodářské vedly se nadšené hovory vlastenecké a politické, jednak útulný městys Postupice, kde zavládl již počátkem let čtyřicátých čilý ruch národní. Hlavními rozněcovateli a udržovateli vlasteneckého zápalu v Postupicích byli jednak úředníci přádelen na bavlnu, které tu tenkráte byly v běhu, zejména ředitel Otto, a patrimoniální úřednictvo knížete Verianda Windischgrätze v blízkém Jemništi, jednak probudilí kněží postupičtí Jan Jirge a Jan Cuker a učitelé Jan Vlach a Vojtěch Střelka. Oba kněží a učitel Střelka byli též výteční hudebníci a zpěváci a tak, utvořivše jakýsi hudební a pěvecký sbor z hudebníků a zpěváků domácích i okolních, mohli pořádati zdařilé besedy s pěknýrn programem. Členem postupického hudebního sboru byl i dámský krejčí Jan Beránek, který také jinak vlasteneckého ruchu čile se účastnil. Na besedách, které konaly se ve škole nebo v příbytku ředitele Otty, deklamovával obyčejně sám baron Villani, který do Postupic častěji dojížděl a jenž později také svého nového správce Postupickým představil.

Františka Jar. Čecha se vlastenecký život v Postupicích velice mile dotkl, a kde mohl, vyhledával pak sám styky s postupickými národovci. Dojížděl do Postupic na besedy a plesy a spřátelil se důvěrně s některými občany. Zejména farář Jan Jirge a učitel Vlach bývali mu milými společníky. A tak se stalo, když nejstarší jeho syn Svatík dospěl šestého roku, že nebyl dán do některé z nejbližších škol (v Jezeře samém školy nebylo), nýbrž až do Postupic, dvě hodiny od Jezera vzdálených. Baron Villani sám zamluvil Svatíkovi byt u jmenovaného již krejčího Beránka.

V Jezeře pobyl Fr. Jar. Čech tři leta, načež přijal výhodnější místo správcovské u Josefa Doubka v Litni u Berouna. Za tříletého pobytu liteňského, vzrostla rodina o dva členy. Narodiliť se tu Zdenka a Miloš. Jako v Ostředku, v Bezděkově a Postupicích účastnil se Fr. J. Čech horlivě také v Litni probudilého života národního. Utvořiloť se tu volné sdružení pěvecké, jehož členem byl i Fr. J. Čech. Ve chvílích prázdně scházívali se zpěváci v liteňském zámeckém parku na prázdném kruhovém prostoru, obklopeném kaštany, a zpívali české sbory. Vedle zpěvu pěstovaly se časem i jiné společenské zábavy a jednou pomýšleno i na zřízení ochotnichého divadla.;

[110]

Otokar Červinka, 1848 román a skutečnost (1905)

Nabytím panství povznesl se též Václav [Červinka] značně v národní společnosti tehdejší a vítával u sebe přední vlastence, později na slovo brané. Mezi nimi vynikal vzdálenější soused a majitel menšího panství baron J.M. Drahotín Villani, v něhož veliké naděje skládány...

(koncem dubna, 14 dní po návratu deputace z Vídně, cca 23.4.1848, na zámku Javor - zřejmě Ostředek, 12.4. byla středa, takže 23. byla neděle a mohla být mše v kostele, ale mohlo to být i jiný den) v kapli sv. Jana Nepomuckého... Děkan Okrouhlický s assistencí faráře Kozmického a dvou kaplanů sloužil u hlavního oltáře mši. ... přítomen byl obřadu posvátnému statkář dr. Václav Žilina (zřejmě dr. Věnceslav Červinka, otec autora románu - PEČ) se svou chotí a několika hostmi, mezi nimiž se nalézal i vzácný soused jeho a velitel pražských Svornostů, svobodný pán K. M. Drahotín Villani.

Žilina oděn byl v černou sametovou čamaru se silnými šňůrami a knoflíky a v černé pantalony, dole povystřižené a knoflíčky ozdobené. Opásán byl svornostskou šerpou v národních barvách a na pase visela mu zahnutá šavle damascenka. Široký, bílý límec otočen byl kolem hrdla uměle zavázaným, modrým šátkem hedvábným, do něhož byla vetknuta zlatá pamětní jehlice účastníků první schůze svatováclavské. Jehlice měla širší štítek na způsob erbu, na kterém se Ieskl v červeném emailu stříbrný lev český a pod ním datum: 11. března 1848.

Přes spodní oděv měl převěšenu na pletené černé šňůře volnou, nádhernou čamaru na způsob polského kontuše. ByIa z černého aksamitu a sahala ke kolenům. Široké, dole rozstřižené rukávy vyloženy byly bIeděmodrým atlasem a přešity červenými šňůrkami, na způsob mřížoví. Široké černé šňůry této čamary s veIkými pletenými knoflíky seřaděny byly od hrdIa až k pasu. Na stojatém límci ozdobena byla květy na způsob národního vyšívání.

Podobně v důstojnickém stejnokroji Svornostů, ale nádherněji, oděn byl svobodný pán Drahotín Villani. Též on měl červenobílou šerpu "Svornosti" a opásán byI drahocennou, zahnutou šavlí. Vysoké birety z růžového atlasu, lemované šedým beránkem, s národními kokardami a dlouhým za nimi sokolím pérem, držeIi oba národní hodnostáři v rukou.

Jejich dámy oděny byIy v bohatý úbor národních barev, který oběma výtečně sIušel: jak menší postavou sivooké "Růži T . . .", tak černooké krasavici baronce Marii ViIlanové.

Pod tímto oratoriem, o poschodí níže, bylo druhé oratorium, schody s prvním spojené a sousedící se sakristií. Tam nacházel se Felix Laskavý, také v kroji "Svornosti" oděný - bylť důstojníkem gardy Javorské - se svými třemi maIými chovanci, syny Žilinovými, jakož i s třemi bratřími Žílinové, Bartoši, oděnými v čamarky podobné Svornostským.

Při pozdvihování ozval se zvonek s vížky zámecké a veškeré shromáždění v kapli i na rozsáhlém dvoře padlo na kolena bijíc se v prsa a v tom zazněla střeIba z hmoždířů, postavených venku na tarase, pod lipami. Hmoždíře obsluhovali staří invalidé z dob válek Napoleonských: Plaček a Vrtáček, nyní oba ve službě na statku, první jakožto polní hlídač, druhý jakožto hajný.

V ticho potom nastalé, když jen zvonek u hlavního oltáře cinkal, šumělo pouze šelestění vonné střemchy a šeříku, tehdy ranně rozkvetlých, jejichž květy do vysokých, částečně otevřených oken kaple se bělely a o tabulky skelné se třely, jakoby také do kaple nahlížely a v slavnosti podíl míti chtěly. Tak se alespoň zdálo malému Václavovi Žilinovi, kterému okamžik ten v paměti utkvěl. Vůně jejich květů snoubiIa se s vůní kadidla od oltáře modravě v záři slunka vystupujícího. V to mísilo se štěbetání nezbedných vrabců a švitořivých vlaštovic, kteréžto oba druhy ptactva četná hnízda pod střechou kaple, zámku a sousedních hospodářských budov měly.

Zástupy, která se při pozdvihování sklonily jako větrem pohnuté moře klasů - bílých, šedivých i černých, v plné síle bujících hlav - mezi nimiž naseto bylo pestrých barev rudého máku a jiného polního kvíti, pozvedly se opět.

Po mši vyhrnulo se celé shromáždění lidu na nádvoří a smísiIo se s čekajícími tam davy. Děkan s farářem, kaplany a hosty odebrali se k snídani do zámku.

Na to vystoupil Václav Žilina na tribunu před zámkem.

Sedláci a vesničané ze vsí statku jeho shromáždili se se svými rychtáři nejblíže kolem tribuny. Dále za nimi tvořila Národní garda špalír.

Hosté: děkan s farářem a kaplany, baron Villani a dámy, jakož i jiní zvaní hosté, z vůkolí stáli neb seděli u oken zámku v prvním poschodí.

Václav Žilina, oděn dosud malebným krojem, který mu dodával vzhledu polského magnáta, počal jednu z oněch řečí svých, které dosud jsou v paměti těch, kdož byli svědky památného r. 1848.

Oči jeho planuly nadšením, a snědé, bledé obyčejně tváře zbarviIy se na čas živěji, když výmluvnými slovy líčil shromážděným zástupům bývalou slávu a velikost národa svého, jeho pád a znovuvzkříšení, památnou schůzi svatováclavskou dne 11. března, obě deputace k císaři a králi a jich konečné šťastné pořízení. Líčil povšechný stav Evropy a význam konstitučního života; poukazoval k blízkosti bratří Slovanů, Poláků a Jihoslovanů. Napomínal k svornosti; líčil rozlehlost nejen kmene českého, ale i slovanského; obraceI pozornost svých posluchačů k významu budoucího sněmu českého, kde zástupcové národem volení zasedati budou.

Když pak, unesen zápalem, zvolal: "Národe dobrý, národe svatý, národe vyvolený! - sic bys nebyl udržen v takovém návalu, Pán nad Tebou ruku svou mocnou, ochrannou držel: Bohem danou zemi obýváš; nyní i duše Tvé život zachráněn, pojištěn - mocným, královským slovem Tvého krále" (pozn: Citáty z řeči, která skutečně byla pronesena a r. 1849 tiskem vydána. Také vše ostatní zde líčené podáno je dle skutečnosti.) - tu se zmocnilo zástupů, nezvyklých podobným slovům, nevylíčitelné pohnutí. Slzy leskly se na tvářích mužů, osmahlých prací a vedrem; pláč a vzdechy se ozývaly.

Když pak v průběhu řeči obracel se toužebně k družné sestře Moravě, touže po spojení s ní, a uvedl známou, oblíbenou píseň, kterou, jak děl, "již otcové naši pěli" :

Moravo, Moravo! Tvá orlice pestrá

byla našeho lva vždy upřímná sestra,

vždy upřímná sestra,

vždyckys při nás byla,

Ty jsi s námi první

kalich Páně pila!

Kalich Páně pila,

slávu vojny nesla:

proč bys ted' krkavci

v dravé spáry klesla?!

nastalo opět mohutné vzrušení v zástupech zanotováním překrásné té písně těmi, kteří ji znali a zpívati uměli.

Pak promluvil o zrušení roboty a o nadějích v nový rozkvět svobodného nyní lidu; o odčinění tím osudného dne 8. listopadu 1620 a zvolal:

"Protož bouře tato nenese v sobě smrt a zkázu, ale nese požehnání. Kéž bychom sněmem novým brzy smlouvu mezi králem a národem stanoviti a zvolati mohli :

"Naděje se vyplnily,

vrátily se staré časy!"

Ke konci své řeči zvolal: "Sláva i našemu dobrotivému, konstitučnímu kráIi, jenž nám svobodu dal!"

Tu zaburácelo trojnásobné: "Sláva!" zástupy.

"Sláva konstitučnímu národu českému a vlasti naší, která tak důstojně svobodu sobě vymohla a důstojně jí užívá!

Sláva naší konstituci, svobodě pravé! Bože! dej jí své hojné požehnáníl"

Tu znovu zaznělo tisícihlasé volání slávy, máváno šátky a klobouky, lidé slzíce, se objímali.

V tom zahřměly hromadné výstřely národní gardy a střelba z hmoždířů.

Řeč ta, po několik hodin trvající, měla několik podobných přestávek, zakončených příhodným poukázáním k významu nabyté svobody a provoláváním slávy dobrotivému, štědrému králi-dárci.

Na to defilovala národní garda před okny zámku provolávajíc konstituci, svobodě a Žilinovi "slávu". Všichni gardisté, šafáři statku Javoru a množství lidu z vůkoIí bylo na to Žilinou v panském pivovaře a v přízemí zámku pohoštěno.

Dovoluji si ještě podotknouti, že dobu tu a výjevy z ní, zde věrně vylíčené, nesmíme posuzovati střízlivým měřítkem doby nynější, kdy nám; půlstoletou trpkou zkušeností poučeným, mnohé zdá se planým "fangličkářstvím", co tehdy bylo ještě nové a co konáno s vírou přesvědčení a v nadšení hlubokém a upřímném prvních líbánek zlaté svobody.;

[12]

Babička Žížalová vypravuje. (1934)

Babička Anna Žížalová, roz. Barková, po statku Tomšová z Okrouhlice, narodila se 1852. Pocházela z osmi dětí Jana Barka z Věřic a matky, rozené Kolářové z Okrouhlice. Je jí už 82 let, ale je stále velmi čilá, zdravá, na všechno se velmi dobře pamatuje, pěkně dovede vyprávět, a proto jsme ji požádali, aby nám pověděla své vzpomínky na barona Villaniho, kterého jednou sama vítala jako žákyně okrouhlické školy a který byl dokonce na její veselce!

Jak to vypadalo na Střížkově.

Dokud byl pan baron na Střížkově, bylo všude v blízkém okolí živo a veselo. Nejlépe se dařilo střížkovským, protože měli dobré výdělky ve dvoře i v pivovaře. Střížkováci bývali odjakživa chudáci - rozbité chalupy a pole žádná. Všechno živobytí pro sebe, pro husy, pro kozy i pro kravičky měli ze statku. A pan baron často, velmi často zamhouřil obě oči, aby nemusel trestat své střížkovské pro polní pych nebo pro drobné krádeže.

Pan baron mluvíval jadrně, úsečně, ale byl z gruntu dobrý člověk. Svým Střížkovákům tykal. S mým otcem Janem Barkem z Věřic z čísla 9 býval vždycky za dobře. Tatínek byl po léta starostou neboli představeným, jak se tenkráte říkalo. Byl to člověk přísný na sebe, na svou rodinu i na čeleď. Byl to takový selský mudrc a upřímný vlastenec. Proto si ho také pan baron oblíbil a často s ním rozmlouval.

Jak mi byla paní baronka za kmotru.

Když se konalo v Okrouhlici biřmování, byla mi paní baronka za kmotru. Tatínek ji o to poprosil a ona ochotně svolila. Pocházela z bohaté německé rodiny a byla hezká. Její matka uložila prý svým vnučkám - Villaniovým dcerám [*) Zdence, Olze a Helence.] po 80.000 zlatých. To byly tenkráte velké peníze. Baronka se dala pokřtít a byla velmi zbožná. Také mi dala kmotrovský dárek - granátový křížek. Ztratila jsem jej před několika Iety a byla jsem velmi nerada.

Když zvolili pana barona za starostu.

Když zvolili pana barona za starostu benešovského okresu, konala se velká slavnost. V Střížkově se sešlo velmi mnoho lidí - i z dalekého okolí - a odtud se šlo s hudbou v průvodu na křižovatku do Shořalí. To je na hranici střížkovských, jezerských a věřických pozemků. Tam jsme čekali na pana barona, který měl přijeti v kočáře i s rodinou z Benešova. Měla jsem naučené veršované přivítání a držela jsem velký věnec. To říkání mi napsal pan učitel Jan Stojánek z Okrouhlice. Srdíčko mi tlouklo a měla jsem strach. Pan učitel mě pořád napomínal, abych se nebála a mluvila hodně nahlas, aby to slyšelo hodně lidí. Asi za hodinu se blížil velký průvod od jezera. Napřed jelo banderium. Sedláci na koních vyprovázeli svého prvního starostu. Pan baron jel s rodinou v kočáře. Po stranách kočáru i za ním jelo mnoho lidí na koních a za nimi šel dlouhý průvod lidí. Když přijeli na hranice, kde jsme čekali, rozestoupli se jezdci, pan baron vystoupil z kočáru, pan učitel mě k němu přivedl, já jsem se pěkně poklonila a začala jsem básničku, kterou si ještě dodnes pamatuji.

Báseň na počest barona Villaniho.

Blahorodý pane barone z Villani!

Mnozí z nás, jsouce pamětlivi osmačtyřicátého roku,

kdy Vašnost podávala trpícím národům rekovnou ruku -

v čele národa zmužile stojící co silný český lev,

pevně odhodlán pro vlast vše obětovat, i svou vlastní krev -

toho uvážila obec jezerská a všichni otcové naši

a bez váhání dali se v opatrování a v moc Vaši.

Pádili koňmo cvalem na Vašnostina obecní hranice,

by uvítali svého zastupitele, hnali se co nejvíce.

Též v tyto dny se pamětihodná slavnost radostně koná,

ukládá ale znamenitějších povinností nežli ona,

neboť na Vašnost ukládá celý okres benešovský břemena,

která mají jemu budoucně přinésti užitečná semena.

Prosíme tedy všichni: račte se oněch povinností uchopit,

bychom i my, jsouce Vámi vedeni, mohli kupředu kvapit,

a tak v zájmu svém pracovali pospolu

pro blaho své a osvětu všemu národu,

pro dobro okresu a naší české vlasti,

též pro naši rozsáhlou rakouskou říši,

třebas nám dala již vypíti trpkosti číši.

Bůh račiž žehnati Vašnostiny snahy,

by plněním zákonů nabývaly váhy.

A tak blahorodá rodina Villani

nabyde u lidu důvěry, u Boha ochrany,

bude vždycky blaze a jen v slasti žíti,

národ sta let bude ji v paměti míti.

Račte přijmouti ode mne tento věnec slávy,

byste to vždycky dobře mínil s námi.

Potom jsem se uklonila, podala jsem mu věnec a pan baron mě pohladil. Potom se šlo do zámku. Před jeho vchodern mě požádal pan baron, abych básničku na uvítanou ještě jednou přednesla. Potom vešli všichni na nádvoří, které se docela naplnilo. Nakonec se šlo dolů na dvůr před pivovarem. Tam byly z prken stoly a lavice a piva tolik, co hrdlo ráčilo. Také pan baron a jeho rodina a přišli. Nyní, když se chystají veliké oslavy barona Villaniho, vzpomínám si na své říkání a hlavně na slova, že "národ na sta let bude ji v paměti míti." Je vidět, že pan Stojánek dobře prorokoval.

Pan baron režisérem.

Prvně v svém životě byla jsem na divadle v Střížkově. Bylo to ra narozeninách jedné z Villaniových dcer, tuším, že Zdeňky. Hrálo se ve velké kůlně u pivovaru. Byla ze dřeva. Kdo tenkrát hrál, se už nepamatuji, ale dcery pana barona vidím ještě pořád, jako by to bylo dnes. Pan baron všechno řídil. Říkali, že to byl divadelní kus od něho. Přišlo hodně lidu - z Věřic, Střížkova, Kochánova a z Jezera. Bylo to moc hezké a dlouho jsme na divadlo vzpomínali.

Černé šátky.

Jednou se setkal pan baron o benešovském jarmarce s mým otcem. Stáli na rohu, co je nyní banka. Tenkrát tam stávala hospoda "Na hraběcí". Náměstí bylo plné venkovského lidu. Nejvíce tu bylo ženských. Pan baron najednou umlkl, prohlížel si zástupy lidí na náměstí a pak zvolal: "Nezdá se vám, Barku, že je u těch ženských vidět moc černých šátků, jako by měl náš národ nějaký smutek?"

Tajemná cesta.

Jednou byl pan baron dlouho pryč. Nevědělo se, kde je. Tatínek to věděl [*) Bylo to 1867; Villani byl na národopisné výstavě v Moskvě.], ale nepověděl. Potom, když pan baron přijel, sezval známé z okolí na podívanou. Byla jsem tam také. V zahradě před zámkem byly postaveny stoly vedle sebe, jako na nějaké výstavě, a na nich byly rozloženy všelijaké pásy krásně zlatem a stříbrem vyšívané, čepice a šátky. Potom ještě plno rozmanitých a podivných hrnků, váz a nádob. Říkalo se, že je to z Ruska. Pan baron slíbil tatínkovi, že jeden ten pás dostane Anna, to jako já, ale pak nějak na to zapomněl a Anna nedostala nic. Potom bylo nějaké vyšetřování, prý pro tu cestu do ciziny, protože byla proti Rakousku.

Pan baron na mé svatbě.

Když mi bylo 18 let, měla jsem svatbu. Bylo to roku 1870. Otec zašel na Střížkov do zámku a pozval pana barona na mou veselku. Pan baron, se zamyslil a řekl: "Přijdu, Barku, s rodinou, aby viděli, jak vypadá selská veselka." A opravdu přijel a s ním jeho paní a dvě dcery. Ostatní děti byly ještě malé. Přijeli do Věřic krátce po poledni - ještě na oběd. Hned ráno ten den přinesla Tumka, hospodyně ze zámku, dvě vázy s kyticemi. Zároveň vyřídila vzkaz od paní baronky, že je to na nevěstin stůl. Také přinesla pěknou broušenou cukřenku s cukrem; byla zabalena v hedvábném šátku. Mám ji dodnes na památku. Pan baron a jeho rodina byli u nás hnedle dvě hodiny a dobře se bavili.

Pan baron - dobrý táta.

Jednou - bylo to právě po biřmování a bylo mi asi 14 let - zašla jsem na zámek, abych poděkovala paní baronce za dárek. Zašla jsem do kuchyně k Tumce. Páni byli právě u oběda, ale Tumka mě přece ohlásila. Zavolali mě hned do jídelny. Byli už po obědě. Na stole jsem viděla moučník. Musela jsem přisednout a paní baronka mi dala na talířek několik kousků pečiva. Byl u toho malý nožík a vidlička. Zatím nosil pan baron za krkem svého nejmladšího syna Karla. Běhal s ním po pokoji, skákal a vykřikoval: "Hop! hop! hop!" dělal koníka a vesele se smál. Karlíčkovi říkal "mužíček." Říkal mu tak i později, když byl větší.

Villaniové byli dobří páni.

Střížkováci hlídali jeden druhého a občas chodívali na zámek žalovat, ale pan baron to neměl rád a obyčejně žalobníka "vyklel," vyhuboval a nakonec i vyhodil. Jeho oblíbené hartusení bylo: "Čert tě neveme." V Střížkově ho měli velmi rádi. Jak se někde ukázal, hned se sbíhaly děti a ženské a chtěly mu líbat ruce. On si však na to nepotrpěl. Mužští zase dávali bedlivý pozor, když venku kouřil. Kouříval totiž doutníky, ale jen dopolovic. Zbytek zahodil. Po těch bývala ovšem velká sháňka a proto kuřáci za ním chodívali a hledali. Pan baron byl náruživý kuřák a bez doutníku ho žádný neviděl.

Jak jsem si s panem baronem zatancovala.

O narozeninách jedné ze svých dcer sezval pan baron okolní sousedy z Věřic a z Jezera na tanec. Lidu se sešlo hodně. Přišla i paní baronka, byla velmi přátelská, vyptávala se na rodinu i na hospodářství a dobře se bavila. Tančilo se dole v pivovaře. Tam byl velký pokoj - jako sál, a vedle něho ještě jeden menší. Muzikanti byli z okolních vesnic; říkalo se jim "Jezeráci". Tenkrát mě vzal pan baron k tanci na polku. Uměl pěkně tančit a při tanci si podupával do taktu. Šlo nám to dobře - já jsem, holečku, za mlada také dobře tancovala!

Když páni odešli, zavřel pan starý z pivovaru dveře a nechtěl nikoho pustit domů. Oni se mužští také domů moc nehnali, protože bylo piva co kdo chtěl, a tak se zůstalo až do půlnoci.

Oheň ve Střížkově.

Jednou ve Střížkově hořelo. Bylo to takhle po žních. Chytila Bulánkova chalupa. Střížkovské chalupy nemívaly mnoho zásob ani po žních. Při "zvostávací" chalupě stál chlívek na kravičku a malý mlátek. Všechno bylo dřevěné. Vedle Bulánkových měl chalupu nějaký Plachta, chlap jako hora a přenáramný jedlík. První byl u ohně pan baron. Bulánkova chalupa stála již v jednom plameni. Vrazil tedy vedle k Plachtovi. Ten seděl za stolem, měl před sebou pořádnou mísu podmáslí a velikou hromadu oloupaných bramor. Pan baron na něho vykřikl: "Plachto, ty čertů chlape, co nejdeš hasit?" Ale Plachta se nedal vyrušovat. "Hned, milostpane, jen co se najím," odpověděl. Rozumí se, že ho pan baron vyrazil. Tenhle příběh pan baron rád vyprávěl jako anekdotu, ale byla to pravda. Plachta tenkrát nevyhořel.

Kde se pivo vaří --

K střížkovskému statku patřil také pivovar. Střížkovský pivovar byl na tehdejší dobu pěkně vystaven a zařízen. Pan baron tam chodíval každý večer. Pivovarská chasa, pomahači, byli ze Střížkova. Sládkové se dost často střídali. Pan baron je nemíval rád. Pivo bývalo dobré, jako křen, a pan baron nebývával skoupý. V střížkovském pivovaře se, holečku, napilo lidu! A zadarmo! Hospodáři si brávali domů malé soudky - bývaly na 10 mázů - aby bylo posilnění na žně, na ovsy, na zabijačku, na svátky, a tak všelijak. Soudek byl za zlatku. Máz piva stával tenkrát v hospodě 12 krejcarů, holba jenom šest. Když se vzal celý soudek, byl máz za 10 krejcarů. To se to, lidičky, pilo!"

Doslov.

Vybrala jsem jenom několik vzpomínek. To víte, nejsem žádná spisovatelka a skladatelka a říkám to tak, jak umím. Ale je to pravda. Na pana barona i na celou jeho rodinu ráda vzpomínám. Byli to hodní lidé.;

[97]

Osudy střížkovského pivovaru.

Eduard Vaněček:

Když koupil roku 1845 Karel Maria baron Villani velkostatek Střížkov, koupil jej zároveň s lihovarem, který k velkostatku patřil. Byl to starý panský lihovar, takový, jaké byly na většině panstvích. Zakládaly se ze stejných důvodů jako dnes: aby jejich majitelé dobře zpeněžili brambory, kterých pěstovali mnoho na lehčích pozemcích, a aby získali v odpadcích bez zvláštních výdajů vydatné krmivo pro dobytek, který se pěstoval na velkostatcích v značném množství. Při střížkovském lihovaru, který byl jednopatrový, byla též vinopalna. Z celého okolí sváželi hospodáři na Střížkov fůry švestek, z nichž se ve vinopalně při střížkovském lihovaru vyráběla znamenitá slivovice.

Karel Maria baron Villani se rozhodl, že bude vařit na Střížkově pivo. Smělý plán brzy uskutečnil. Utvořil 25. listopadu 1872 akciovou společnost, jejímiž členy se stali nejzámožnější rolníci z okolních vesnic. A potom se začalo rychle stavět. Přízemní budova se zvýšila na jednopatrovou a celý lihovar se přestavěl na pivovar. Obětavost akcionářů, roznícená slibem, že dostanou dvacetiprocentní dividendu, neznala mezí. Vyporáželi svoje lesy a dodali na stavbu všecko dříví, vystavěli cihelnu a dodali na pivovar všecky cihly. Stavební kámen chvatně lámali u Věřic, v poli Na knížeti. Plat dostávali v akciích; byly po 500 korunách.

Ale potom přišla pohroma na všecky akcionáře. Vařit pivo se nevyplácelo. Pivovar se dostal do konkursu, akciová společnost se rozešla. Její členové ztratili tím více, čím více měli akcií. V konkursním řízení koupila pivovar 20. prosince 1875 při třetí soudní dražbě baronka Matylda, choť Villaniho. Za ní se pivo na Střížkově nevařilo. Pivovar stonal. Stonal beznadějně. Měl velmi nevýhodnou polohu: na dráhu bylo daleko a cesty byly pro těžší náklady nesjízdné. Výrobní náklady se tím velmi zdražovaly a pivovar ochuzoval jednoho majitele za druhým.

Za života Villaniho se již pivo na Střížkově nevařilo. Začalo se vařit teprve krátce po jeho smrti, na jaře r. 1883, když koupil pivovar od ovdovělé choti Villaniho Hugo Reiser z Podbaby u Prahy. Toho roku se oddělil pivovar trvale od střížkovského panství. Hugo Reiser prodal pivovar r. 1890 Matěji Bacíkovi, truhláři z Karlína, a ten r. 1891 Václavu Strnadovi. Za něho se rozváželo pivo ze Střížkova do 32 hostinců, až do Vlašimě a Zdislavic. Na jmění Václava Strnada uvalil krajský soud v Táboře již r. 1892 konkurs. V druhé exekuční dražbě připadl střížkovský pivovar Malostranské záložně v Praze, od níž jej koupil r. 1895 Vratislav Kuchta a od něho v dražbě r. 1904 nazpět Malostranská záložna. R. 1905 jej prodala po druhé, a to Antonínu Vavákovi. A tehd se zdálo, že je s pivovarem na Střížkově opravdu konec. Jeho nový majitel prodal veškeré pivovarské stroje a začal vyráběti na Střížkově cikorku. Ale dlouho ji nevyráběl. Ani nová továrna se nevyplácela. V dražbě r. 1908 ji koupil Oldřich Šicha, který se vrátil znovu k výrobě piva, přes to, že už tolik majitelů pivovaru na ní ztroskotalo. Prodal stroje na cikorii a koupil z pivovaru v Čejkovicích, který právě Šternberkové zrušili, starší stroje na pivo. A ku podivu: s počátku pivovar šel, vařilo se až 5.000 hl piva ročně. Rozváželo se do 40 hostinců, i na ledečský a českobrodský okres. Ale brzy výroba klesala, bylo stále hůř, až r. 1924 se přestalo vařit pivo na Střížkově úplně. Roku 1931, 11. května, opět v dražbě, koupil pivovarské budovy za 92.500 Kč František Horák, poslanec živnostenské strany. Zemřel loňského roku.

Osudy střížkovského pivovaru, který od počátku marně zápasil o holý život a také marně ničil své majitele, se končí. Končí se osudy venkovského pivovaru, v němž si dražba s dražbou podávaly ruce. Teprve dnes je zcela jisto, že už se pivo na Střížkově nikdy vařit nebude.;

[97]

Josef Hora: Z mých pamětí ze staré školy.

Vyšlo v Týně n. Vlt. r. 1909

Taktéž rád vzpomínám upřímného vlastimila, milého a skromného básníka Karla svob. pána Villani-ho, tehdejšího majetníka velkostatku Střížkova. Jeho pivovar dodával totiž pivo do jednoho z menších vlašimských hostinců, a když zavítal tam Villani, neopomenuli jsme nikdy hostinec ten navštíviti. Ovšem, že nezapomněli jsme také zazpívati si tam jeho tklivou a již znárodnělou píseň "Zasviť mi, ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok, která budila v duši jeho tolik pestrých vzpomínek na dobu, kdy byl povolán do Srbska, aby tam působil při znovuzřízení armády.";

[4]