Concordia, Svornost, Svatováclavské bratrstvo

Svatodušní bouře

[V Praze a v mnohých českých městech se utvořila podle vzoru francouzských ozbrojených měšťanských sborů t. zv. "Národní garda" k zachování všeobecného pořádku a pokoje. Pravidla o uspořádání Národní gardy v Čechách přináší, "Provinzial-Gesetzsammlung", c. d. (citované dílo) str. 152 a 166, "Pilsner Anzeiger" 1848 č. 49 a násl. a j. v.]

Do Národní gardy vnikal také stále více duch český,

[V "Květech" 1897 č. 6. a 7. jest: "O okus českého velení Národní gardy" z 23. 3. 1848.]

takže zaměnila své dřívější velení německé v obojjazyčné. Ještě v březnu se rozštěpil českoněmecký spolek "Concordia", jehož účelem bylo zachovávati památky historické. Česká jeho část se nazvala "Sborem Svátováclavským", jenž pro svůj vlastenecký rys si dobyl záhy velké popularity a sympatií. Přistupovali k němu houfně členové ze všech vrstev českých a to bylo příčinou, že dostal ráz silně demokratický. Dle společného hesla změnil "Sbor svatováclavský" svůj název ve "Svornost". Spolek byl organisován vojensky podobně jako Národní garda. Měl líbivý stejnokroj dle historických vzorů, za zbraň staročeské oštěpy: Odznak spolkový byl stříbrný český lev v červeném poli na prsou a červený kříž v bílém poli na pravém rameni. Zejména tento vzbuzoval u reakcionářů všeliké obavy. Prvním velitelem "Svornosti" byl baron Vilani a velení spolku bylo výhradně české.

[Jest zajímavo že i Němci česky sice smýšlející, neumějíce však slova českého hlásili se ke "Svornosti" (Ex fasc. 20.335/1, z výpovědi Němce cukráře Koukala.)]

Rozkvět "Svornosti" sledovali pražští Němci s nelibostí, která se stupňovala až v nepřátelství. Srážky obou národností několikrát vypukly živěji, ale vlivem činitelů mírnějších byly opět urovnány. Zejména se o to přičinili českoněmečtí spisovatelé.

[Viz: "Aufruf an alle Literatoren Bőhmens", jehož podnět vyšel od německého básníka Egona Eberta v dohodě s Palackým. Otištěno, jest v "Bohemii" 1848 ze dne 17. března. Dále "Osvědčení literátů českých" z 21. března ve "Květech" 1848 česky i německy, pak "Prohlášení" navržené Havlíčkem z 4. dubna a podepsané českými i německýrmi spisovateli vě "Včele" 1848 č. 24; a u Černého, c. d. str.

82. Snímek originálního prvopisu Havlíčkova v brožuře "Z české revoluce 1848" (Topič 1919).]

Když potom Národní výbor zaujal rozhodné stanovisko proti volbám do frankfurtského parlamentu, vystupovali jeho němečtí členové z něho jeden po druhém, vidouce, že i zde ztrácejí půdu pod nohama. Dne 25. dubna si utvořili svůj "Konstituční spolek" s programem, obhajovati konstituční svobodu "proti přehmatům a rejdům, ať prý přicházejí odkudkoli".

[R. Maršan: "Čechové a Němci r. 1848 a boj o Frankfurt" (Praha 1898), str. 82. Jubilejní spis Dra. R Maršana obírá se hlávně otázkou frankfurtskou. Podává také velmí dobrý přehled tehdejších poměrů česko-německých, vystihuje snahy německé i všeněmecké. - Svým plánkem jest zajímavý spisek: "Grundplan vom Innern der Paulkirche mit Angabe der Plätze, Wohnorte und Wahlbezirke als Abge..."]

S české strany se zase koncem dubna ustavila národní a politická organisace "Lípa Slovanská",

[O "Lípě Slovanské" článek v naší citované brožuře.]

která působila vydatně a prospěšně ve směru národnostním, majíc na venkově své odbory.

Studentstvo české se semklo ve spolku "Slavie"

[Stanovy "Slavie" jsou uveřejněny v "Národních Novinách" 1848, č. 32 z 12. května.]

s tendencí literární a politickou, jenž došel všeobecné obliby a stal se nejčelnějším spolkem studentským. Proti němu povstal německý "Burschenschaft" "Teutonia" pro hájení zájmů německých.

Němci se jali uskutečňovati svoji národnostní ideu, která se zrodila za válek napoleonských; ideu spojení všech německých států v jedinou, mohutnou říši německou; jež měla pojmouti všechny země, které, se počítaly do německého spolku. Již v březnu r. 1848 se sešel v Heidelberce sbor 51 stavů německých, který se usnesl svolati za tím účelem velké národní shromáždění německé. Výbor těchto členů svolal na 30. března;

[22]

11.6.1848 neděle

III. B O U Ř E V P R A Z E.

Události před svátky a neděle svatodušní.

Kohorta filosofů a juristů, jichž mluvčím byl právník Dr. Klaudi, žádala koncem května vrchního velitele národní gardy, knížete Josefa Lobkovice o 600 ostrých pušek a nějaká děla, aby se studentská legie mohla samostatně vyzbrojiti. Kníže Lobkovic jim zbraní odepřel. Dr. Klaudi se mu omlouval, že jde se studenty dál, než by si přál, ale že tak činí jen proto, aby v těchto rušných poměrech neztratil vlivu na dobrou věc; že beztoho se hledí na něj jako na přílišného konservativce v kruzích studentských nedůvěřivě.

[Ze soudní výpovědi knížete Josefa Lobkovice.]

V posledních dnech před svátky bylo patrno, že Dr. Klaudi se ruchu studentského straní, a zdůrazňoval, že se jde dále, než on schvaluje. Právníci se chtěli před svatodušními svátky rozejíti a vyžádali si od velitele národní gardy čtyřměsíční dovolenou, protože mnozí z nich neměli subsistence. Ale medikové a technikové tomu nechtěli připustiti, podkládajíce jejich jednání reakcionářské úmysly. Aby byl konec těmto hádkám, byla svolána schůze poslední neděli před svátky 4. června, v aule universitní. Súčastnila se jí celá studentská legie i mnozí z občanů, též měšťan Petr Fastr, Dr. Trojan a dřevař Brabec. Fastr,

českou řečí, pochváliv dosavadní chování studentstva vybízel je, aby nyní když se chystá sněm

[První český zemský sněm, ustanovený za červen.]

Prahu neopouštělo. Říkal, že vlast jest v nebezpečí a nyní více než kdy jindy nutno prý bojovati proti reakci, jež ji ohrožuje. Měšťanstvo že se postará samo o výživu těch, kteří jsou potřebni a posluchárny jim upraví za noclehárny a byty. Staletí, pravil, budou nad studentstvem naříkati, kdyby odepřelo své pomoci v tak důležité chvíli. Nato mluvil Dr. Trojan česky i německy, praviv v podstatě to, co Fastr. Měšťané mezi sebou ustanovili dřevaře Brabce a sládka Vaňku, aby se na ně obraceli studenti ve svých potřebách. Po jejich odchodu se usnesli juristé, jejichž řečníkem byl Vodka, aby se šlo k Windischgrätzovi žádat za pušky a náboje. V této schůzi byla nálada proti velícímu jenerálu velmi podrážděná, řečníci vystupovali, nepřátelsky o něm mluvili, zejména nelichotivě se o něm vyjadřoval student Vodka, nenazývaje ho jinak než "ten starý aristokrat". Ale většině právníků nebyl prý jasně znám účel, proč vlastně mají zůstati v Praze

[Svědčil právník Jan Krejza.]

Ve čtvrtek, dne 8. června na četném shromáždění v lázni Svatováclavské, mluvil výborný řečník Sladkovský ostře proti nedosti odůvodněným vojenským přípravám velícího jenerála. Navrženo, podati petici ministerstvu války, aby odvolalo Windischgrätze jakožto nepřítele lidu z Prahy, a jeho úřadem aby panovník pověřil zas arciknížete Karla Ferdinanda. Ve schůzi následující byl opakován Vodkův návrh, aby se žádalo energicky o výzbroj studentstva i za vydání děl legii. Za bouřlivého souhlasu byl ustanoven výbor k účelu tomuto za vůdcovství Sladkovského. Na schůzi konané 10. června v aule universitní, bylo poukazováno baronem Vilanim i Sladkovským na stále hrozivější vystupování vojska a vyslána deputace k arciknížeti Karlu Ferdinandovi. Tento však neuznal požadavky studentů za oprávněné, poukázal deputaci přímo na velícího jenerála a vyslovil se v tom smyslu, že odejde-li kníže Windischgrätz Prahy, bude to míti za následek i jeho rozloučení s Prahou. Studenti se rozhodli "šturmpeticí" vynutiti splnění svých nároků a na druhý den byla opět svolána schůze do auly.

Zatím Windischgrätz ještě sesílil opatření vojenská. Dal důvěrný rozkaz, aby vojsko bylo po kasárnickém způsobu pohotově,

[Ze svědectví majora Langa.]

rozmnožil stráž na hlavních strážnicích a zejména v budově jenerálního velitelství

[Budova vrch. vojenského velitelství byla na rohu ul. Celetné a Ovocného trhu č. 587 / I., kde jest nyní zemský soud.]

soustředil granátníky. Děla, která po přehlídce na Invalidovně byla ponechána v městských kasárnách, na Vyšehradě a Petříně (proti čemuž se veřejně protestovalo, protože to bylo proti předpisům), nechal dále na těchto stanovištích a to lid velmi znepokojovalo.

Přes rozruch z jednání vojska byla zakončena sobota před svatodušním Božím hodem radostně a srdečným veselím. V nadšení pro vzácné hosty sjezdu a na jejich počest byl pořádán večer na Žofíně skvělý ples "Slavjanská Beseda", který byl dostaveníčkem všech kruhů pražských. Účastníci domácí i cizí, muži i ženy, byli oděni v krojích všech slovanských národností, takže pohled na tuto pestrou směsici byl skutečně milý a malebný. Plesu byl přítomen arcikníže Karel Ferdinand a mnoho šlechty. Přišel i kníže Windischgrätz, který byl také pozván, což ovšem vyvolalo velkou nelibost u radikálů a způsobilo ostrou výměnu názorů. Velící jenerál choval se na českém plesu velmi odměřeně, zejména vůči slovanským hostům, kteří mu byli představeni. Byl neustále obklopen svým štábem, který čekal s které strany přijde předpověděný insult, o němž byl kníže předem zpraven anonymním dopisem. Proto také po dobu jeho přítomnosti byl obsazen Žofín i nábřeží granátníky k případné pomoci.

Rušno bylo v Karolinu po celé božíhodní dopoledne dne 11. června. Již od časného rána naplňovali staroslavnou aulu universitní nejen studenti všech kohort a Slávisté, ale přicházeli i měšťané a obecný lid. Právník Sladkovský, známý svým neobyčejným řečnickým talentem, přímo uchvacoval přítomné svými plamennými slovy. Mluvil v podstatě to, co přednášel již na schůzích předchozích a znovu odůvodňoval nutnost zbraní pro studenty.

[Podle svědectví právníka Pohla, byla žádost studentů za zbraně zbytečna, protože prý přece jen z nich mnozí odjeli na prázdniny a zbraněmi po nich zbylými se mohli ostatní dostatečně vyzbrojiti.]

Pod dojmem jeho řeči se usneslo shromáždění vyslati deputaci studentů: Sladkovského, Vodku, Brůnu, Jaroše a Brádku přímo k velícímu jenerálu. Hned také byl obsah petice sestaven do vyhlášky pro obyvatelstvo pražské, aby toto studenty podporovalo v jejich oprávněných požadavcích.

[To byl t. zv. "Červený plakát". Vyhláška byla vytištěna rudým písmem a zněla: Obyvatelé a spoluobčané pražští! Již delší čas stávají se v našem hlavním městě po tajmu v noci vojenské přípravy, které v největší starost nás uváděti musí. Celé baterie zaváží se v noci na místa, kdežto patrně proti městu samému stojí, totiž na Vyšehrad, na Petřín, do kasáren na Josefském place.

Garnisony naše a polská zasílají si veřejné dopisy obsahu takového, že prý nynější přepjatost civilního lidu déle se nesmí trpěti atd.

Totoť ukládá studentské legii svatou povinnost, co nejsilněji a se vší prozřetelností každému pokušení se strany reakcionářův odolati. Pročež vysílá dnes deputaci na zdejší generální komando, aby se vydobylo povolení následovních článků:

1. Vydání 2000 kusů ručnic a 80.000 kusů ostrých patron pro legii studentů.

2. Vydání jedné ouplně vystrojené baterie pro studentskou legii.

3. Odvežení tajně a v noci vyvežených batterií s Vyšehradu, Petřína a jiných podezřelých míst.

Posuďte obyvatelé a spoluobčané Pražští, zdali naše žádosti pravé jsou!

Důvěřujeme se v podporu Vaši a prohlašujeme se, že my též Vás celou mocí podporovati budeme, poněvadž přesvědčeni jsme, že potřebu tuto uznavše, stejné přání projevíte.

Od spoluoudů deputace: Dra Sladkovského, Jaroše, Čermáka, Dra Bruny, Noáka.]

Sladkovský sám opatřil tisk této vyhlášky v arcibiskupské tiskárně, s rozkazem, aby výtisky byly do 10. hod. dopolední přineseny do auly. Faktor této knihtiskárny Josef Žák, ovšern bez vědomí studentů, ihned uvědomil knížete Windischgrätze o tisku této vyhlášky. Vrch. velitel národ. gardy kníže Jos. Lobkovic dověděl se také při této příležitosti o úmyslu studentů a chtěl zabrániti jejich deputaci, o níž dobře věděl, že bude bezúčelná. Nařídil proto svému pobočníkovi, setníku národní gardy Ellenbergrovi, aby poslal někoho vlivného do auly, kdo by studenty přiměl k upuštění od petice. Ellenberger tam poslal oblíbeného juristu Soběslava Pinkasa, jenž se ale brzy z Karolina vrátil a říkal, že na zmaření deputace není ani pomyšlení, protože lidé jsou již příliš vzrušeni. Kníže Lobkovic vybídl tedy sbor obecních starších, aby šel in corpore do schůze. Zástupcům města se podařilo dostati slib, že vyhláška nebude vyvěšena, ale od deputace studenty neodvrátili; proto někteří z obecních starších, mezi nimi purkmistr Dr. Václav Vaňka a Němec Borrosch se k ní připojili, aby podporovali však pouze požadavek studentů za odstranění děl. - Když deputace vyšla z auly, jali se někteří studenti přes slib daný purkmistrovi, přece nalepovati červenou vyhlášku. Před očima knížete Lobkovice a jeho pobočníka byla ona vyhláška nalepena na Staroměstském náměstí, proti hlavní stráži. Vojáci okamžitě ji strhli dolů. Za chvíli přišel filosof Frič s patrolou techniků a dal plakát vyvěsiti na Kinského paláci. Mezi tím se postavila jedna divise

[Tehdejší jedna divise se rovnala dvěma setninám.]

[Podle Pramenu 39: docházelo v neděli k podobným střetnutím i na jiných místech v Praze. "K zachování klidu" vě městě měla být uvedena do pohotovosti celá pražská národní garda. Bubeníkovi, který tento alarm vyhlašoval, však členové Svornosti sebrali paličky, takže pohotovost byla vyhlášena jen částečně.]

granátníků u hlavní strážnice staroměstské a proti ní zaujalo hrozivé postavení mnoho lidí holemi opatřených, jako by chtělo zabrániti opětnému stržení vyhlášky. K vyzvání Lobkovice sňal vyhlášku se zdi setník Ellenberger. I národnírn gardám dal jejich vrchní velitel rozkaz; aby vyslaly hlídky po městě a odstranily vyhlášky, kde by je našly. Při tom se utkal s knížetern Lobkovicem tribun lékařské kohorty MUDr. Patruban, řka, že purkmistr schválil nalepení vyhlášky, což ale Dr. Vaňka později popřel. Následkem všeobecného rozčilení dal kníže Lobkovic tlouci "alarm" pro staroměstský gardový prapor, ale MUDr. Kašpar, člen Svornosti a ještě jeden neznámý párt odňali gardovému bubeníku buben; což způsobilo mezi gardisty (ovšem jen mezi těmi "dobře smýšlejícími") roztrpčení.

[Ze svědectví knížete Lobkovice.]

V paláci velitelském se již čekalo na deputaci studentů a z několika důvěrných dřívějších sdělení se vědělo, že deputce ta chce demonstrovati, a to proto, že velící jenerál nechal po přehlídce na lnvalidovně 1 baterii děl, ale - jak dosvědčil c. k. major Adolf Lang - bez koní, mužstva i munice v kasárnách Josefských, že dal jednu baterii umístiti na pevnosti vyšehradské a jinou na Petříně, na místě, aby je dal dopraviti na Hradčany. Deputace přišla mezi 10.-11. hodinou s Drem Vaňkou a několika obecními staršími v čele. Ostatní byli studenti a legionáři. Kníže Windischgrätz přijal je ledově. Uzřev, že starosta spolku Slavie, student Vodka má za pasem pistoli, tázal se ho, je-li ta hračka nabita. Vodka nabídl zbraň velícímu jenerálu, aby ji vyzkoušel proti kterémukoliv z nich, načež Windischgrätz učinil odmítavý posuněk. Sladkovský pak živě přednášel žádost studentů za odstranění děl s nepříslušných míst, a o 2.000 pušek, 80.000 ostrých patron a baterii děl, již jenerál příkře zamítl řka, že výzbroje potřebuje pro své vojsko a děl že dokonce nedá. Ani domluvy purkmistrovy neměly úspěchu, a poznámkou Borroschovou, že vojsko v konstitučním státě nemá práva samovolně zakročovati, dokud k tomu není vybídnuto úřadem občanským, byl zjevně popuzen. Prohlásil, že se nedá nikým poučovati a že jest za své jednání odpověden jen jeho Císařské Milosti, z jehož rukou obdržel svůj úřad. Polní maršálek, hrabě Khewenhűller, který také byl přítomen tomuto aktu, vyslovil se později před soudem, že Sladkovský zvláště drze (besonders keck) přednesl žádost o zbraně a rnunici, ale kníže "s veškerým klidem a rozhodností" dal odmítavou odpověd'. Vaňka i Borrosch prý důtklivě varovali knížete, že zamítnutí petice bude míti za následek zlobu a snad i násilí, ale kníže mírnými slovy, však pevně odpověděl, že se k ničemu nedá nutiti a klidně vyčká událostí příštích a pak bude konati svou povinnost. Z přání studentů byl splněn pouze požadavek odstranění děl s nepatřičných rníst (kromě Vyšehradu), ne však ze snahy vyhověti studentům, nýbrž - dle vyjádření knížete Windischgrätze na přímluvu zemského presidenta (k níž tohoto přiměla prosba obecních staršíčh) a zároven, aby velící jenerál podal důkaz důvěry dobře smýšlejícímu občanstvu. Baterie byly převezeny na Hradčany v pondělí, 12. června ráno, což ihned oznámil zemský president veřejně tiskem obyvatelstvu v obou jazycích.

[Oznámení.

Ta okolnost, že před několika dny děla na Vyšehrad a do kasárny u sv. Josefa přivezena byla, zavdalo příčinu u měšťanstva obávání povzbuditi a zemské řízení z reakcí (ohledů zpátečních) viniti. Na Vyšehradě se však toliko ona děla po ukončení správy pevnostenské v tamnější zbrojnici uložila, kteráž k řádnému ozbrojení takovéto pevnosti náleží, a následovně tam zůstati musejí. Do kasárny u sv. Josefa byla však po vojenské přehlídce některá děla bez přípřeží, bez mužstva k nim patřícího výhradně jen proto uložena, aby se při opětných podobných případnostech obtížný přívoz z Hradčan i odvoz tamtéž uspořil.

Poněvadž jiná příčina, tato děla zde ponechati, před rukama není; pročež se komandující jenerál odhodlal žádosti Pražského měšťanstva, purkmistrem a radou městskou přednesené, za sprostředkování zemského presidium v tom způsobu vyhověti, že ona děla z kasárny sv. Josefa odstraniti a na jich obyčejné místo na Hradčana zpět odvézti kázal.

Uváděje toto pro upokojení veškerého obecenstva ve známost, žádám snažně všech přátel míru a pravé konstituční svobody, by se nedůvodnými důminkami drážditi nenechali. Konstituční svobodu, již náš nejmilostivější císař svým národům uděliti ráčil, svatě zachovati káže čest a povinnost ouřadů, ale spolu i také tu samu hájiti proti každému nebezpečenství. Kdo v plnění této povinnosti reakci poznávati se domnívá, nelze jej přítelem svobody a vlasti nazývati. Český sněm nám již tak na blízku, a i říšský jest v brzce k očekávání. Toužebně očekává vlast od něho utvrzení mladé své svobody, spolu i novou, jarobujnou tvářnost.

Kráčejme spoleně s obapolnou důvěrou tomuto krásnému cíli zákoní cestou v oustrety a přičiňme se pokoj a svornost mezi sebou zachovati, jenž až dosud mezi námi panovaly, kteréžto nejen všem třídám obyvatelstva ke cti slouží, ale i v celém království jich nejvýš potřebí jest.]

Po odchodu deputace z Karolina, shromážděné studentstvo se nerozešlo, naopak, aula se pořád více naplňovala. Tak zvané "válečné ministerstvo" - filosof Frič, technik Vaněk a ještě jeden student, vedli mezi sebou hlučnou debatu.

[Svědek, právník Pohl nevěděl, říká-li se těm třem "válečné ministerstvo" vážně či ironicky.]

Mnozí ze studentů přišli ozbrojeni, protože bylo usneseno po zamítnutí sobotní deputace arciknížetem Karlem Ferdinandem, sejíti se na Boží Hod v aule ve zbrani. Studenti se podělovali navzájem prachern a technik Maux, který přišel ozbrojen loveckou puškou a s brašnou plnou munice, rozdával přátelům koule, které sám z broků ulil a pomáhal jim nabíjeti v domnění, že bude týž den hlučná demonstrace proti knížeti Windischgrätzovi.

[Z výslechu Maximiliana Mauxe.]

Všichni v aule čekali již netrpělivě na výsledek petice. Byly pronášeny působivé řeči. Mluvil oblíbený řečník, slovácký pastor Hurban, pobízeje k neohroženosti a vytrvalosti v spravedlivém boji za svobodu, jíž nutno prý i život obětovati. Za hlučného souhlasu vystoupil na tribunu Dr. Patruban, jehož proslov v slovenském nářečí měl velký úspěch. V něm připomínal, že právě ted, v týden svatodušní se má ukázati, že Duch sv. sestoupil na Pražany, aby reakci potírali, ano i krev svou za svobodu, bude-li nutno, prolili. Na to studenti s jásotem nosili Patrubana po aule na ramenou. V torn se vrátila deputace od velícího jenerála a Sladkovský promluvil o špatném výsledku. Z toho bylo veliké rozhořčení a bouře, a mnozí křičeli, že se to vymůže tedy násilím. Němec Borrosch snažil se studenty uklidniti. Také Sladkovský rozhodně odpíral výstřednostem, důtklivě rozmlouval sáhati k násilí, aby se jim nemohlo vytýkati jednání bez plánu. Navrhoval, aby pro dnešek nebylo již ničeho podniknuto, a raději aby vyčkali do zítřka, pozítří, aby mohl on i jiní věc zrale uvážiti a potom ve schůzi přednésti rozhodnutí a pak teprv, že bude čas jednati. Tento návrh někteří přijímali, horkokrevnější jej zavrhovali a nastala přestávka. V ní se ozvaly hlasy: "Barikády", a ty zavdaly podnět, že vystoupil na tribunu právník Tieftrunk, student z Vídně, a odporučoval se jakožto zkušený stavitel barikád z Vídně pro Prahu. Sladkovský zahřměl svými slovy proti bouřlivému souhlasu s prohlášením Tieftrunkovým a jeho řečnické obratnosti se podařilo rozpálené mysle uklidniti a dodal, že zítra bude slavná mše na Koňském trhu, při níž se všecky pražské vrstvy sbratří. Usneseno, súčastniti se té slavnosti a dojde-li k nějakému poplachu, sejíti se ne zde v Karolinu, kterého lze snadno dobýti, ale v Klementinu, které jest pro obranu výhodnější. O jedné hodině polední se studenti rozcházeli a rozhlašovali davu obklopujícímu Karolinum, že bylo usneseno dříve ničeho nepodnikati, až bude celá moc pohromadě, pak že si na vojsku vynutí co chtějí, třeba i děla.

[O událostech v aule vyprávěli soudu svědci právníci Krejza a Pohl.]

Odmítnutí deputace rozhlásilo se brzy po celém městě a mělo za následek, že se lidé srocovali, živě o nezdaru rokujíce. Soustředili se hlavně na Staroměstském náměstí a u Karolina. Před universitou obcházelo již po celé božihodní dopoledne množství protetářů i zvědavých venkovanů, takže ani celá ozbrojená setnina národní gardy nemohla zde udržeti pořádku, a četa právníků, juristou Krejzou vedená, vracející se v poledne ze strážní služby od knížete Lobkovice, nemohla vůbec do auly. Venkované prý volali na studenty: "Posilni vás Pán Bůh, my vám příjdeme na pomoc, přijde nás několik tisíc!"

[Právníci prý si to nedovedli vysvětliti. Krejza pro svou osobu si to vykládal tak, že snad chtějí přepadnouti velícího jenerála, protože směřovali k jenerálnímu velitelství a donutiti ho násilím, aby se vzdal své hodnosti. Dle přesvědčení Krejzova, šlo především o odstranění velícího jenerála.]

Lid dával průchod své podrážděné náladě proti vojsku

[Důstojník Fischer šl. z Aalbachu dosvědčil, že byl jeho prapor týž den na pochodu do trinitárských kasáren vysyčen a vypískán.]

a nebylo divu, že docházelo k potyčkám lidu s vojskem. Pěchota procházela ustavičně městem v provokativních průvodech a vojáci se chovali vůči mimojdoucím se zjevným úmyslem útočiti. Husaři důležitě projížděli ulice koňmo, majíce ruce dráždivě na spoušti svých karabin

[Schopf VI. str. 35., to omlouval tím, že tak činili správně podle předpisů pro husarskou patrolní službu.]

a v kasárnách bylo vojsko stále pohotově a konaly se tam přípravy jako k boji. Teprve k večeru bylo vojsko s ulic svoIáno v tichosti do kasáren. Protože ozbrojené občanské sbory byly bubnováním svolavány na poplach na svoje stanoviště, dostavili se v plném počtu členové Svornosti na svou strážnici v museu. Bylo tam i mnoho členů národní gardy. Předčítalo se jim vyzvání knížete Lobkovice, aby Svornost vyklidila Staroměstské náměstí od proletářů,

[Doslovně tam stálo "von Gesindl". Při tom byl literát Prokop Chocholoušek.]

ale na návrh barona Vilaniho bylo usneseno, přenechati tento úkol národní gardě. Proto přišel kníže Lobkovic sám a osobně důtklivě sbor vybízel k patrolní službě na Staroměstském náměstí, protože byl přesvědčen, že zakročení tohoto u lidu tak oblíbeného sboru by mělo žádoucí účinek. Většina Svornostů však služby odepřela. Žádali, aby jim vrchní velitel opatřil nejdříve zadostiučinění od vojska, které se chová ke Svornosti urážlivě a její vojenský pozdrav vůbec ignoruje. Za té debaty přišel také zemský president a vybízel k zakročení, mluvil o rozčílení lidu a svaloval všechnu vinu na vídeňské studenty, agitátory.

[Kopp Ferdinand: "Die Ereignisse der Pfingstwoche des Jahres 1848 (Prag, Krečmer 1848), dále uvádí, že se Thun dopustil neopatrného výroku: "Es wäre am besten, wenn wir sie verjagen kőnnten."]

Po odchodu Thuna a Lobkovice byla zde ohlašována zítřejší mše na Koňském trhu a rozhodnuto, aby se k ní sešla Svornost v museu.

[Ze svědectví kavárníka Matěje hořejšího.]

Lidová schůze, již improvisoval na odpoledne Sladkovský, počala o 5. hod. odpolední. Sál Svatováclavské lázně byl naplněn již o hodinu dříve a mezi účastníky bylo viděti i mnoho Němců?

[To dosvědčil kancelista Josef Král.]

Sladkovský s pavlánu mluvil o nezdaru dopolední deputace a neopomenul chváliti počínání purkmistra a Borrosche vůči knížeti Windischgrätzovi, jimž proto lid provolal slávu. Pak řečník hájil velmi temperamentně oprávněnost studentských požadavků a přesvědčoval, že i mírnou cestou dojdou cíle; že již se připravuje petice ministerstvu a je prý žádoucno, aby kromě studentů také ji spolupodepsala národní garda a všechno měšťanstvo. Ačkoliv Sladkovský mluvil velmi ohnivě, přece vybízel k jednání rozvážlivému a činům jen v mezích zákona. Kladl všem na srdce, aby se nižádným způsobem nedali strhnoutí provokací vojska a za každou cenu udrželi klid, varujíce se srážky. Nutno prý dokázati nepřátelům svobody, že ne násilím, ale klidem a mocí zákona dojdou svého cíle, totiž že národ bude sám poroučeti a dávati zákony.

[Svědek, finanční komisař Josef Traggy udal v trestním řízení proti Sladkovskému, že týž měl tehdy hodinnou řeč, v níž štval proti Windischgrätzovi i proti vojsku, které musí i s velitelem pryč, aby lid mohl poroučeti sám.]

Dr. Kampelík odpověděl jménem přítomných, že všichni jsou s výroky Sladkovského srozuměni. Pak promluvil sám, zdůrazniv, že je nejvýš nutno, aby panovala shoda a jednota na jejich straně a aby se vyrovnala všechna nedorozumění, která se vyskytla poslední dobou mezi jednotlivými oddíly národní gardy a Svorností. O gardě říkal, že je uměle sestavena z různorodých živlů a že má ve svých řadách muže, kteří se za dobrou večeři a sud piva zaprodají svým důstojníkům, aristokratům a zkostnatělým byrokratům.

[Kampelík tím narážel na hostinu, pořádanou knížetem Windischgrätzem Před svátky na Žofíně, na níž velící jenerál hostil "dobře smýšlející" občany i národní gardisty.]

Přítomní gardisté se proti tomu ohražovali volajíce, že jsou za jedno se studenty a Svornosty a provolávali jim slávu. Dr. Kampelík z toho potěšen nabádal, aby tedy všici svorně imponovali nepřátelům svobody svým klidem a navrhl, projeviti veřejně a slavnostně sbratření všech pražských vrstev zítra, t. j. o svatodušní pondělí a posvětiti je důstojně slavnýrni službami božími, ke kterémuž aktu jest prý nejvhodnější socha sv. Václava na Koňském trhu. S nadšeným souhlasern byl návrh Kampelíkův přijat i vzata na vědomost jeho výzva, aby se ku mši všichni dostavili beze zbraně, aby tato neměla zdání zlých úmyslů. Všem přítomným bylo uloženo, aby tyto slavné služby boží veřejně rozhlásili. Protože bylo přítomno několik tisíc lidí, snadno se to rozhlásilo brzy po celé Praze.

[O tom byl vyslýchán Prokop Chocholoušek a tiskař Fr. Grol.]

K tiskařům do jejich herberku došel student Frič s pozváním, aby se dostavili v plném počtu na zítřejší mši, že si tam všichni podají ruce na to sjednocení.

[Ze svědectví tiskaře Ant. Jedličky.]

Pozoruhodným činem vlády bylo smělé zakročení téhož dne proti slovanským hostům, kterým nařízeno bez prodlení Prahu opustiti. Velitel národní gardy osobně šel do pěti nejčelnějších pražských hostinců se svým ozbrojeným sborem, ovšem velmi prořídlým, aby dal hostům výhost. To vzbudilo velké roztrpčení, a vědělo se dobře, že je to vůle Windischgrätzova, protože Lobkovic sám neměl moci vměšovati se do politických záležitostí a protože mu asistovalo i vojsko.

Svornost poslední dny se opatřovala střelivem a zejména prý na Boží hod. Toho dne byl do musea dopravován prach a pilně se tam pracovalo na zhotovení patron.

[To dosvědčil Josef Král, úřední kancelista, člen Svornosti, který viděl, jak v neděli odpoledne byly z venku do musea přineseny dva pytle prachu a neseny vlevo do dvora, a že se ve dvoře v pravo, kde jest výčep, dělaly patrony.]

Prach prý opatřil velitel Svornosti, baron Vilani. Odpoledne po 4. hod. navštívil Vilaniho Dr. Kovařovic, pokladník Svornosti a říkal mu i jeho hostům Zachovi a Bloudkovi, že již má málo peněz, protože koupil od kupce Gabriela 7 centů prachu a ještě že prachu potřebuje; stěžoval si, že nemají dostatek kulí a že patrony dělati neumí. Student Bloudek šel hned s Kovařovičem pro kule ke kupci Lebedovi a pak Kovařovici vysvětloval a ukazoval, kterak se zhotovují patrony.

[Svědek Jan Vild, úředník, přísežně vypověděl, že mu člen Svornosti Nepomucký, s nímž v neděli večer jel do Vídně, důvěrně sdělil, že Svornost má munice dost; baron Vilani že dal koule i prach a že po tři dny i noci se vyrábějí v museu patrony, takže jest jich již velké množství. Podle svědectví kupců V. Holečka, Ignáce Gabriela a Lebedy přišel k nim v neděli Dr. Kovařovic ještě s jedním pánem a chtěli všechen prach co mají na skladě. Holeček jim prodal 12 a Gabriel 15 centů a tohoto se ptali i po olovu, řkouce, že prach poručil nakoupiti baron Vilani, ježto se mají příští týden cvičiti ve střelbě. U Lebedy žádali koule z olova; ten jich měl málo a nemohl pro velký svátek ten den olova nakoupiti. Objednali si tam tolik koulí, kolik může ulíti, řkouce, že si zítra pro ně přijdou.

Lékař Kovařovic tvrdil před soudem, že prach koupil z rozkazu Vilaniho a že jej dal dopraviti do musea.

Baron Vilani (zatčen 16. června) vyslýchán, nechtěl vůbec o prachu ničeho věděti; teprv později, po přečtených mu okolnostech vyšetřených řekl, že prach byl opatřen po přání sboru, aby se mohl cvičiti ve střelbě, což činily i jiné sbory. Pak přiznal také návštěvu Kovařovicovu, ale prohlásil, že neví, od koho měl tento impuls ke koupi prachu.]

V koleji klementínské měli studenti také značnou zásobu patron. Opatřoval je Dr. Brůna, prý již po 14 dnů před svatadušními svátky.

[ Dosvědčila Karolina Spirková, vdova po bibliothekáři, která bydlela v Klementinu.]

Večer v božíhodní neděli přišli ke kupci Bindrovi v Jezovitské ulici do krámu dva páni, z nichž jeden měl stejnokroj Slavie a tento se ptal, mají-li bedny na barikády. Tam jim odpověděli, že k takovému účelu beden nemají, ale dotyčný pán řekl: "Když vám je dobře zaplatíme, taky je dáte."

O přípravách studentů vyprávěla jmenovaná Spirková, že slyšela, jak s neděle na pondělí v noci byli studenti zaměstnáni lámánírn lavic a časně z rána, když se rozcházeli, mluvili o politice a barikádách.;22

12.6.1848 pondělí

DVANÁCTÝ ČERVEN 1848.

Sbratřovací mše na Koňském trhu. - Chumel u jenerálního velitelství. - Rozčílení vzrůstá a stavějí se barikády. - Další srážky. - Pomůcky povstalců. - Zajetí guberniálního presidenta. - Dobytí komunikace a zavraždění kněžny Windischgrätzovy. - Situace.

Na pondělí svatodušní byla ustanovena o 10. hod. dopolední v aule schůze studentů k volbě nového tribuna na místo profesora Veselého. Všeobecně se říkalo, že bude zvolen Sladkovský. Ráno v pondělí ale vyhláška oznamovala, že jest volba odložena na 3. hod. odpolední a že se má všechno studentstvo dostaviti dopoledne před 11. hod. do Klementina. V klementinské koleji bylo již od rána mimořádně živo. Vchody byly obsazeny studentskou stráží, ve dvorech byl neobyčejný chaos. Shromažďovali se zde studenti všech kohort; někteří s puškami, jiní s holemi a rnezi nimi byl vmísen i značný počet pracujícího lidu. V učebnách se rozbíjely lavice. Několik studentů mělo zvláštní, silné hole spojené řetězem 4-5 stop dlouhým, na němž visela lví hlava z cínu neb olova, velikosti dětské pěsti. S těmito řetězi chodili studenti mezi přítomnými a dávali, ale pouze Němcům lví hlavu k políbení, aniž jim vysvětlili, co tento tajemný obřad znamená

[Podle svědectví právníka Jana Krejzy.]

Studenti byli do Klementina svoláni proto, aby se zde sešli a korporativně šli odtud na ohlášenou mši na Koňský trh.

Před jedenáctou hodinou se celý zástup seřadil ve dvorech a pak se ubíral do musea. Zde se k němu připojily bíle oděné družičky, panny i paní v národních krojích, spolek Svornost v plném počtu a tento malebný průvod směřoval na Václavské náměstí, kde se rozestavil kolem sochy sv. Václava, u níž byl postaven oltář bohatě zdobený a kvítím ověnčený. Od Koňské brány přitáhlo přes 2000 dělníků, kteří se sešli před mší v Kravíně a vyvolili si oblíbeného řečníka Josefa Petra, zámečníka, za svého vůdce.

[Policejní komisař Weinmann vypátral a oznámil dne 25. srpna 1848 vyšetřující komisi, že dělníky vedl ku zmíněné mši zámečnický tovaryš Josel Petr - týž agitátor, který již dříve popouzel dělnictvo proti zaměstnavatelům. Byl ze Sušice a v Praze bydlel v čp. 340 / I. Nějaký čas po svátcích svatodušních byl v Praze schován a pak odjel do Vídně. Mezi lidem byl znám pod jménem "Der prager Wiener". Dne 1. září oznámil Weinmann soudu výsledek dalšího pátrání: že Petr pracuje v továrně ve Vraném, pročež komise požádala žatecký soud za jeho výslech. Při něm Petr doznal, že vedl dělníky na mši, byv o to požádán v neděli večer, když se vracel z Nuslí domů, dvěma neznámými muži, dle vzhledu řemeslníky. Tito prý šli ze schůze v Lázni svatováclavské, ve které byla mše ustanovena a vybídli ho, aby dělnictvo na mši vedl, již proto, že byl v Kravíně jeho řečníkem. Slíbil jim to a vedl je tam. Po mši se rozloučil se soudruhy před domem Petra Fastra, jemuž provolali: - "At' žije!" Poté šel rovně domů do Nových Alejí, kde bydlel "U hvězdiček". Na dotaz o příčině mše uvedl, že mu o jejím účelu nebylo ničeho známo. Dne 13. října bylo soudní komisí usneseno zastaviti další vyšetřování proti Petrovi, jelikož v jeho případě se nejednalo o zločin. Pokud se týče popouzení dělnictva, že prý by to byl nejvýše těžký policejní přestupek proti bezpečnosti majetku, a ježto je notorické, že bylo proto zahájeno jednání u pražského magistrátu, není prý důvodů, aby komise zavedla trestní řízení.]

Průvod dělníků působil velmi slušným dojmem. V prvních řadách šli samí řádně odění dělníci, vzadu pak většinou proletáři a postavili se v šiku proti novoměstské hlavní stráži.

[Novoměstská hlavní vojenská stráž byla uprostřed Koňského trhu, proti domu čp. 791/II.]

Vojsku na stráži byl dán rozkaz, držeti při mši pušky dole. Postavení této vojenské stráže bylo prý velmi choulostivé, neboť mnozí z davu dávali jí na jevo své opovržlivé smýšlení, plivajíce na ni.

[Tak svědčil poddůstojník Jindřich šl. Scherb, velitel vojenské stráže téhož dne.]

Mše měla ráz manifestace lidové. Nepředcházelo před ní nijaké officielní ohlášení, nebyli k ní formálně vyzváni ani slovanští hosté, ani autority města. Bohoslužby konal vlastenecký kněz P. Jan Arnold

[P. Jan Arnold (1785 - 1872), ušlechtilý vlastenec - buditel a lidumil český, byl farářem na Turnovsku a v Miletíně. Když se vzdal úřadu pastýřského, odebral se do Prahy, kdež byl štědrým otcem chudých studentů. Velikou zásluhu měl o založení pražské Měšťanské Besedy a platně se súčastnil politického a společenského života. Byl bratrem Emanuela Arnolda, fanatického politika, ale sám patřil k straně umírněných. Sepsal "Pamětní knihu pro obecenstvo farní osady miletínské", s vlastním životopisem i událostmi současnými až do r. 1870. Tento rukopis jest v archivu plzeňského musea. Byl tam darován z pozůstalosti V. Vávry.]

za povznesené nálady lidu. Již mezi mší si lidé povídali, že nyní bude jeden druhému roveň, že si to nyní, po obřadech slavnostně odpřísáhnou.

[To slyšel svědek Josef Fiala a řekl jim, že je to k smíchu. Za to mu jeden člověk, prý nějaký krejčí, vynadal, řka, že je aristokrat a Windischgrätzův špehoun.]

Když byla mše ukončena, vyzval P. Arnold vůdce dělníků, aby připamatoval tiskařům slib před šesti nedělemi daný, že se budou i na dále chovati svorně a klidně.

[Pravděpodobně Josefa Petra, protože tento slib dali si dělníci v Kravíně dne 28. dubna.]

"Náš svatý zemský patron" - mluvil P. Arnold - "k jehož poctě jste se dnes sešli, shlíží s čistého nebe na vás a s radostí slyší váš slib, že v míru a svornosti vyčkáte onoho velkého daru, který vám milostivě připravil jeho nástupce, jehož žilami koluje též krev Přemyslova" atd.

[Dále prý duchovní v té řeči pravil "aby obrátili srdce třeba i od svých rodičů, jen ale aby jeden druhého neopouštěl a aby na to sobě ruce podali." To přísežně potvrdil Alois Schäfer, jeden z tajných policistů do občanských šatů převlečených, které poslal ke mši na zvědy policejní komisař Thun. Několik "tajných" bylo též tou dobou ve Vankově domě (Hohes Haus) čp. 796/II. (Ze spisů policejních P. P. 1848.)]

Když domluvil, shromáždění zdvihlo ruce do výše jako k přísaze a pak si je podávalo navzájem. Přitom lidé různě vykřikovali jako: "Dejte ruce do výše, nepodávejte si je dole, aby to každý viděl." "Držme všichni dohromady, nechť příjde cokoliv, než aby jeden druhého opustil, raděj ať na tomto místě zhyneme", a podobně. Jeden ze Svornosti chodil mezi lidem, mnohým ruce podával, řka: "Zdrav Bůh, buď s námi!" Totéž činil mladý Frič i mnozí studenti a s lidem se objímali. Někteří okolo stojící páni se ptali nějakého proletáře, co ten pozdrav znamená, ale ten jim nechtěl říci. Nějaká stará žena dokonce políbila okraj kabátu jednomu tuláku se slovy: "Bůh vám dej vítězství!"

[Vyprávěli před soudem Ant. Pudil, Josef Schäfer, na nějž vše to činilo dojem, že lid zamýšlí nějakou rebelii, pro niž se na mši spojil a P. Jan Patka, který byl znepokojen tímto chováním davu, z něhož tušil zlé následky.]

...

Sotva byl slyšet v jenerálním velitelství hluk od Prašné brány, postavili se granátníci hned do průjezdu budovy.

...

Podkoní Windischgrätzův Granzov vyšel z velitelství a viděl ve valícím se davu v popředí juristy, pak techniky, dále také Svornosty, kteří křičíce, pískajíce, mňoukajíce a zpívajíce, tropili pekelný hluk, takže prý mu bylo z toho úzko.

...

Z počátku nechal poručík proud lidu jíti bez překážky, ale když se křik lidu stupňoval a Jablonský slyšel výkřik: "Pereat Windischgrätz", přeťal proud lidu a velel svému mužstvu k útoku na lid.

[Dle svědectví majora Langa.]

Lid se rozběhl, bouře všemi směry.

...

Mezi tím přitáhly další oddíly granátníků z králodvorských kasáren a postavily se nad oddílem Jablonského. Ovocný trh i Celetná ulice byla nyní uzavřená s obou stran vojskem a místo před velitelstvím zůstalo prázdné.

...

Dav od Prašné brány utíkal před novým bodákovým útokem vojska ve zmatku a nesmírném rozčilení, které se šířilo jako bouřlivá vlna s prchajícími záhy po celém městě.

….

vyhazoval nábytek i nářadí pro barikády a do oken rovnal kamení.

Rovněž tak se dělo na Příkopě. První barlkádu počali lidé stavěti hned, jak byla ulice nahoře uzavřena vojskem, jemuž byl dán rozkaz nabíjeti.

[Dosvědčil svědek, Němec assesor šl. Heinke.]

Pobočník velíciho jenerála, Fischhof, který měl za úkol osobně se přesvědčiti, zdali se snad stavějí barikády, vzkázal do velitelství, že se u musea staví barikáda a spěchal dál na Koňský trh, kde panoval sice velký zmatek, ale barikád ještě nebylo viděti. Vraceje se zpět, viděl, kterak vojsko postupuje od Prašné brány, obyčejným krokem,

[Heinke však tvrdil, že šli válečným krokem.]

s puškami na ramenou. Též poručík Mayer, který vedl tuto granátnickou divisi, tvrdil, že vojsko šlo zcela klidně, bez jakéholi zdání útoku, pouze s úmyslem, zabrániti další stavbě barikády. Když mužstvo bylo ve vzdálenosti od barikády asi 40 stop, utíkali odtud zaměstnaní lidé, dle čepic hlavně Svornosté, do musea, sotva přišlo vojsko na 20 stop, byla již vrata musea zamčena a uvnitř zatarasena. V tom vyšly hromadné výstřely. Nikdo však z vojska nebyl jimi poraněn, byly jimi poškozeny jen některé čepice a pušky vojáků a to proto, že prý bylo stříleno příliš vysoko; kdyby tato palba byla bývala vedena trochu níže, byla by, podle náhledu důstojníka Mayera, prý postřílena většina mužstva.

[Tyto výstřely pocházely bezpochyby z vedlejšího domu, ale poručík Mayer byl přesvědčen, že byly vypáleny z otevřených oken 1. patra musea, a že tedy občanské osoby počaly zde útočiti, aniž vojsko dalo k tomu podnět. Ujišťoval, že mužstvo n e m ě l o n a b i t o (nabíjeli přece, dle Heinkeho již u Prašné brány!), a že tedy, jestliže snad přece někteří z nich vystřelili, že se to dělo tak rychle, že toho nepozoroval.]

Setník Boxberg, který šel po straně kolony, postřehl jen jednu ránu, o níž nevěděl odkud přišla

[Očitý svědek v "Prager Zeitung" z 20. srpna 1848 píše, že první rána u musea padla z domu naproti museu. Svědek Heinke zpozoroval první výstřel, ale také nevěděl, odkud přilétl a pak prý bylo stříleno téměř se všech oken musea, čehož je mu důkazem, že potom vojsko i občané sbírali na chodníku proti museu koule. On sám prý jich zvedl několik. - Není vyloučeno, že ty koule zabloudily z výstřelů z vedlejšího domu.]

a na to mužstvo prý samo, bez velení

[V museu přítomný kustos Hanka i jiní svědci určitě slyšeli povel: "Feuer". Je pravděpodobné, že by c e l á setnina vystřelila najednou bez velení?]

vypálilo déchargi proti museu, kdež bylo viděti v oknech lidi. Kromě rozbitých oken, nebylo učiněno větší škody. Z přítomných nebyl poraněn nikdo, protože většina vojáků střílela příliš vysoko, takže padaly koule přes střechu do dvora musea.

[Což prý později řekl jeden z přítomných tam Svornostů svědku Heinkemu.]

Mnozí z oken volali, proč se na ně střílí, když oni na vojsko nestříleli. Major Van der Műhlen a právě sem zavítavší major Lang vyzvali přítomné, aby se hned vzdali a vrata otevřeli, jinak že použijí násilí a děl. To vyzvaní odepřeli, ale chtěli ukázati své pušky na důkaz, že z nich nebylo stříleno. Na to oba majoři prolezli přízemním oknem, které bylo k tomu účelu otevřeno, do musea, a prohlédli tam všecky pušky.

Bylo tam velmi málo střelných zbraní a z těch, které viděli, skutečně nebylo stříleno.

[Ze svědecké přísežné výpovědi majora Langa. - Malicz ve svém spise "Slavencongress" 1848 (Mannheim Grohe 1848) uvádí, že Dr. Dvořáček, člen slovanského sjezdu byv v museu hned po události, dal sepsati protokol, že z musea nebylo stříleno. Také P. Jan Arnold ve svých "Pamětech" se dovolává svědectví očitého svědk a knížecího správce Voráčka, že z musea nebylo stříleno. Úředně nebyl o tom nikdo vyslýchán kromě Heinkeho a důstojníků. - Ze svědectví Karla kuížete Augsberka se dovídáme, že prý mu v úterý 13.6. dopoledne baron Vilani ukazoval kterak jeho lidé (Svornosté), pálili s oken musea.]

Major Lang Svornosty ujistil, že jim nebude ublíženo, když se vzdají a museum vyklidí,

[Dle Heinkeho vyšlo prý z musea velmi málo lidí, ačkoli se z ulice jich tam množství schovalo. Zdá se, že většina jich uprchla zadem. Někteří členové sjezdu, jež do 11. hod. měli v museu schůzi hned po ukončení této odešli, ostatní potom, když tam byl přiveden student Schwarz s uťatým uchem. Kníže Lubomírský spěchal odtud hned při vypuknutí bouří k Modré Hvězdě, kde bydleli většinou Poláci, aby své krajany důtklivě varoval před účastenstvím na tumto boji.]

[Pramen 49: vrata dal otevřít bibliotekář Vácslav Hanka]

což tito slíbili, i to, že se pokusí o zastavení stavby dalších barikád. Toto vyjednávání bylo velmi smířlivé a přátelské a zlatník Fridrich vyšel z musea s majorem Langem hned k barikádě v ulici Havířské, která byla mezitím dostavěna a snažil se přiměti její obhájce k ústupu. Když se mu to nepodařilo, zapřísahal majora, aby s vojskern ustoupil. Granátníci, kteří byli rozházeli počatou barikádu u musea, vtrhli mezi tím do budovy, pobrali něco starožitných zbraní i zbraně spolkové ze strážnice Svornosti, vše přeházeli, roztrhali krásný, drahý prapor v národních barvách a zatkli šest Svornostů.

[Srv. Kopp, str. 61-62.]

Pak z rozkazu velitele ustoupili zpět, zas před "Modrou hvězdu

[Tam již stál plukovník Mainoni s vojskem pl. Hocheneggova, z jízdeckých kasáren sem povolaným, jehož část útočila právě v Jindřišské ul., kde se stavěla první barikáda.]

Tou dobou za stejného zmatku vyvíjely se události na Starém Městě. Dav, který zahnala četa poručíka Jablonského na Staroměstském náměstí, byl krajně vzrušen. Rozčilení studenti, kteří byli v stejnokroji a měli tasené šavle, křičeli, obrátivše se v Celetné ulici a běžíce proti proudu: "Zpátky, střílejí tam." Se studenty běžel člen Svornosti, krváceje za pravým uchem řka, že mu to udělali granátníci. Hned na to bylo viděti dva Svornosty, jimž se řinula krev z obličejů. Na to povstal na Staroměstském náměstí všeobecný křik a volání po obraně, současně bylo zvoněno a bubnováno na poplach.

[Svědčil desátník policejní Martin Hubásek. Podle svědectví Frant. Lorenze nebylo slyšeti střelby a svědectvím jiných i podle poranění dokázáno že zde nebylo tou dobou stříleno. Současník H. Cocles tvrdí ve svém spise "Die Prager Pfingstwoche" (Prag 1848 Haase), že vojáci zde útočili peletonovou palbou na lid.]

Za okamžik přikvapila četa granátníků válečným krokem z Celetné ulice, pronásledující ještě poslední občany, odtud prchajíci. Pak se postavila před radnicí. Přišel kníže Lobkovic a konejšil lid svým čestným slovem, že nebude stříleno. Na jeho naléhání ustoupili granátníci do radnice. Purkmistru Vaňkovi se podařilo mírnými domluvami přiměti lid k rozchodu, ale jen asi čtvrt hodiny bylo náměstí liduprázdné. Pak přiběhl z Malého náměstí granátník, poddůstojník bez šavle i čepice; krváceje na rukou a granátnický důstojník, ukazuje jeho poranění lidu, pravil, že lid útočí a nikoli vojsko.

Tu se rozkříklo, že se na museum střílí a že se v ulici Železné stavějí barikády. A skutečně zaznívaly sem rány a lomoz od shazování trámů a Iavic z Karolina. Lidé, kteří tam běželi,

[Mezi nimi také Lorenz.]

viděli, že se ze všech domů v ulici Železné rychle vynáší, postavili s ostře nabitými puškami k oknům

[Ze svědectví domovníka v Klementině Josefa Fischera a K. Spirkové, která z řečí dvou studentů, ačkoli nebyli Češi, ale jiní Slované, vyrozuměla, že v noci s pondělka na úterek má lid v úmyslu zabarikádovati všecka kasárna.]

Současně se na Křižovnickém náměstí a v ul. Poštovské vypřahaly vozy na barikády na podnět lidí, kteří vyběhli z Klementina a volali: "Barikády". Hlavně vídeňští studenti a Poláci, kteří z koleje přichvátali vykazavali místa, kde nutno stavěti barikády. Mladý Frič, oblečen jsa v bílých cvilichových kalhotách, v krátkém kabátci zeleném, v červené čepici s bílým kožešinovým okolkern, opásán šavlí, utíkal z Poštovské ulice a vytasiv meč, křičel: "Do zbraně, hoši!" Volal na bubeníka a běžel do Klementina, odkudž za chvíli přijel na koni.

[Vypůjčil si koně z jízdárny na blízkém Rejdišti; chtěl na něm jet pro posilu tiskařů na Letnou, ale na cestu nebylo již pomyšlení pro nastalý zmatek. Srv. Frič '"Paměti" III.]

Bubeník ho provázel a tloukl na poplach a stavby rostly zde s úžasnou rychlostí. Nejdříve byly postaveny barikády v Mostecké věži, u Křižovníků a u paláce Colloredova v obou podjezdech. I palác Colloredův obsadili střelci s části, aby mohli odtud stříleti. V tu dobu byl se staroměstské mostecké věže vystrčen červený prapor, asi sáh dlouhý a půl sáhu široký, který tam zůstal až do konce revolty.

[Potvrzeno svědectvím zámeckého věžníka Bedřicha Lohműllera a Františka Műllera.]

Kupec Bergauer z Křižovnického náměstí viděl, jak po dostavění okolních barikád připevňovali dva ozbrojení tuláci prkénko na pilíři kostela salvatorského proti paláci Colloredovu s nápisem křídou napsaným : "Smrt aristokratům". Dosvědčil, že nejen po celé pondělí odpoledne, ale i po celou následující noc bylo pracováno na sesílení jmenovaných barikád.

Lidu stavějícímu barikády v Poštovské ulici u domů čp. 279, 286, 316, 320, 323, 326, 329 a 952, dále v ulici Liliové u čp. 251, na Betlémském náměstí čp. 260 a 257 a v Zlaté uličce čp. 271, velel Josef Kajetán Tyl, literát a setník Svornosti.

[To bylo zjištěno policejním komisařstvím na Starém Městě obvodu IV., které to oznámilo vyšetřující komisi.]

Sám lidu ukazoval, kde a jak má stavěti barikády a s ním i jeho manželka a švagrová, slečna Forchheimová. Lidé jich uposlechli a on i ženy pilně při stavbě pomáhali. Tyl si při té námaze poranil prst u pravé ruky a proto ustal, ránu na ruce si vymyl a obvázal v domě a pak odešel.

[Přísežné svědectví kupce Václava Valáška z čp. 318-I. a měšťana Emanuela Kreuzmanna, cukráře v čp. 319-I. Tyl nebyl vyšetřující komisí vyslýchán. Na obsílku pro něho dne 22. září 1848 k výslechu na hrad pražský na den 23. září o 10. hod. dopolední (zde oprava bytu na místě č. 412-II. připsáno 1362-II.), tužkou připsal: "Mám již čtyři dni chrlení krve, pročež je mi nemožno se dostaviti" J. K. Tyl. - Dne 6. října bylo soudem upuštěno od veškerého úředního řízení proti Tylovi, jeho manželce i švagrové. Rovněž tak proti ostatním obviněným, zjištěným ze součinnosti při barikádách v ulici Poštovské: Janu Lindovi, tesařskému tovaryši, Josefu Illovi, zlatnickému pomocníku a Janu Nevařilovi, studujícímu práv. Srv. článek "J. K. Tyl za doby konstituční" v naší brožuře "Z české revoluce 1848", str. 63 a násl.]

Na Uhelném trhu byl původcem barikád kupec Emanuel Massino v stejnokroji Svornosti.

[Ze svědectví měšťana Ignáce Demartiniho. PEČ: na Olšanech hřbitov III, odd. 10]

V technice byl náčelníkem ozbrojených techniků student Brádka, i velitelem na mistrovsky postavené barikádě před ní, i barikád okolních. S vůdcem koleje klementinské Fričem si slíbili vzájemnou pomoc a podporu při napadení vojska.

Perštýn ovládal tiskařský faktor Frant. Groll.

[Podle téhož svědka v úterý, když chtěli lidé tuto barikádu bourati, bránil tomu tiskař Groll, namířiv na každého nabitou puškou. Groll byl populární osobou v Praze pro své zatčení v noci 19. května. Zatkli ho pro vydaný leták tiskárnou paní Vetterlové v níž působil. Leták podepsaný "Štěpánem Donovským", byl příkře psán proti reakci. Nezákonné zatčení Grolla vyvolalo vzbouření lidu a tento donutil úřady, že Grolla po několika hodinách propustily. Pak vítězně studenti, vypřáhnouce koně u vozu, posadili do něj Grolla a vozili ho sami po Praze.]

Ve svornostenském obleku, ozbrojen jsa dvojkou, dýkou a pistolí, prudce vystupoval proti těm, kdož odpírali stavěti, napřahuje proti nim nabitou pušku. K jeho rozkazu musilo býti ve všech okolních domech nošeno kamení do oken. Barikády v ulici Ovocné a Spálené, související s pernštýnskou, založil spisovatel Ferd. Břetislav Mikovec. Hlavní materiál zde poskytla novostavba paláce Šlikova. Tato překážka byla velmi důmyslně a široce založena, pevně postavena a tak obratně hájena okolím, že byla později tvrdým oříškem vojsku při dobývání hlavních tříd. Na náměstí P. Marie Sněžné řídil stavbu barikády františkán Hieronymus Jelínek

[Z konstitutu P. Jelínka: Jest 25 let stár, syn krejčovského mistra, františkánský řádový klerik v konventě u Panny Marie Sněžné.]

a ještě jiní františkáni,

[Udavačem františkánů byl Kristian Riss, domovník z čp. 525-II. v "Budči". Udal také františkánského sekretáře, jehož jméno neznal, kterého však ozbrojeného poznal mezi lidem, útočícím dne 16. června na Žitnou bránu. Tento učil prý také v Amerlingově české škole v témže domě.

dále ze str. 287: Amerling od r. 1839 vyučoval ve škole v "Budči" jím založené pro řemeslníky pracující v mechanice, fysice a chemii. - Známý národní ústav na rohu ul. Žitné a Tůní čp. 525-II., který vychovával "pravonárodní" učitele, vzorné řemeslníky a důkladně vzdělané ženy.]

z nichž jeden měl za cingulí 2 pistole. S nimi stavěli hlavně Slávisté a technikové. Jelínek byl viděn, kterak jsa opásán šavlí, lid prudce a vášnivě vybízel k obraně barikádami a že sám horlivě pracoval na barikádě u domu Fiedlerova v Ovocné ulici čp. 377/I.

Když byla vystavěna, postavil se na ni, v jedné ruce držel obnaženou šavli, v druhé červenobílý prapor, a odtud mohutným hlasem provolával k lidu, aby se statečně držel. Kutnu měl vysoko podkasanou a šavle jeho byla palaš, kterým často ve vzduchu mával. Zpíval s jinými české písně. Mnozí, hlavně ze Svornosti ho objímali, nazývajíce ho svým rnilým bratrem a lid mu co chvíli radostně provolával "Sláva".

[Svědek kupec Gőtzel a jeho syn.]

Nadšený tento bojovník byl později velice skrušen výslechem před vyšetřující komisí. Přiznal, že přes zákaz P. kvardiána vyšel o 3. hod. odpol. z kláštera, aby navštívil rodiče. Šel průchodem z Marianského náměstí do ulice Ovocné, kde již barikáda stála. Tam mu jakýsi neznámý člověk vnutil erární šavli. Opásal se jí a šel do domu Gőtzlova a dal majiteli pochvu k uschování. Šavli podržel a šel s ní do kláštera. Z rozkazu kvardiánova chtěl se vrátiti pro pochvu. Ale uslyšev střelbu, vrátil se. Popíral, že by byI stavěl barikádu u domu Fiedlerova, pomáhal prý jen na té u kláštera, donucen k tomu davem a z obavy o klášter.

[Souhlasné se svědectvím P. Klemense Jägra, který také vypovídal, že mladí členové řádu, tedy i Jelínek, pomáhali na barikádách ze strachu před útočením lidu na klášter. Zbraní však v klášteře vůbec prý nebylo a Jelínek přinesl šavli z ulice. Později obsadil klášter oddíl granátníků i kavárnu Melzrovu a důkladně hledali v tajné chodbě, vedoucí z kláštera do kavárny, zbraně, které prý ti "ztřeštěnci" tam byli uschovali. Několikerá prohlídka však byla bezvýslednou.]

Nosil tedy z kláštera lavice, židle, prkna a různé nářadí a při tom si kutnu vykasal. Že mu lid provolával slávu doznal, ale popřel, že by byl držel prapor. Jakmile se do kláštera vrátil, měl domácí vězení a nemohl se více vzdáliti. Před soudem upřímně litoval svého počínání, za rohových domů bylo strašlivě na ně stříleno. Major Bernt, který stál při jedné straně domů, křičel, aby se pro všechno na světě nestřílelo a namáhal se, seč mohl, aby uklidnil protivníky vojska. Ale za chvíli, když se situace stávala ještě hroznější, byl nucen sám utéci. Také granátníci nemohli jinak, než ustoupiti. Zaujali tedy opětně své dřívější postavení proti Karolinu.

***

Zpráva o výbuchu nepokojů a o prvním boji lidu s vojskem přišla do gubernia, když tam zemský president, hrabě Lev Thun nebyl přítomen. Teprv, když se vrátil se mše od sv. Mikuláše, byl zpraven o překvapujících událostech a u vědomí své povinnosti a moci spěchal, aby, pokud možno bouřím zabránil. Proto ani nevyměnil mnoho slov s Palackým, který přišed ze schůze slovanského sjezdu z musea, čekal na zemského presidenta, jsa zprávou o nepokojích všecek zdrcen, že se jeho tušení vyplnilo, že dojde ke krveprolití.

U obou Mosteckých věží již bylo započato se stavbou barikád, přes něž president ještě snadno přešel. Ale ulice u obou stran rohového dornu u "Zlaté studné", totiž Jezovitská a Seminářská, byly již obě zabarikádovány. Hrabě Thun se rychle rozhodl pro cestu uličkou Seminářskou, doufaje, že zadem se snáze dostane do staroměstské radnice, kam pospíchal Mariánským náměstím, protože ulice Jezovitská byla již i u paláce Klamova zatarasena. Sotva tedy přelézal barikádu v levo, ozval se za ním hlas: "Chyťte ho!"

[Vykřikl to student Frič a současně sliboval 100 zl. odměny tomu, kdo guberniálního presidenta zadrží.] a neznámý student proti němu vystoupil s napřaženým bodákem; ze zadu ho ohrožoval holí nějaký muž,

[Nezjistilo se určitě kdo to byl; v podezření byl tesařský tovaryš Štěpán.]

ale namířená rána narazila jen presidentův klobouk. Hned byl obklopen urnohými studenty a dělníky. Žádal je, aby mu nebránili v chůzi na radnici. Studenti však mu nedovolili jíti dále a prohlásili, že jest jejich zajatcem. S jásotem ho vedli do Klementina, hlavním vchodem z Mariánského náměstí, jenž byl do výše muže a na sáh široko zabarikádován. Ve dvoře se sběhli hned všichni v Klementinu přítomní a z počátku bylo z toho mezi nimi veliké rozčílení a ti, co přišli s presidentem si libovali: "To jsme chytili ptáčka!" Někteří volali: "Ven s ním s lumpem, darebákem, povězte ho na pavláně". Mladý Frič přijel na koni a snažil se presidenta ujistiti, že je zde jist životem; ale tento mu pravil, že ví, že on - Frič - je všeho původcem a že si to zodpoví.

[Tyto výroky slyšela Kateřina Schmiedová, školnice.]

Na to Frič řekl, to že se teprv ukáže, na čí straně je vina, a kdo je za všechno odpovědný.

Vzácnému vězni byl vykázán pokoj do Mariánské ulice v I. poschodí, ve kterém měli studenti své obhajovací porady. Na chodbách bylo vytrháváno cihlové dláždění a nošeno do téhož pokoje na okna. Jelikož si hrabě Thun nepřál býti svědkem tohoto válečného zbrojení, byl odveden do druhého poschodí do kanceláře uměleckého spolku. Před dveře této místnosti se postavili na stráž dva studenti ozbrojeni puškami a několik studentů neozbrojených. Účel jeho zatčení mu vůbec nebyl znám a studenti mu nevysvětlili, proč ho zatkli. Ale snažili se ho pohnouti k tomu, aby uplatnil svůj vliv na smírné vyrovnání boje. Odepřel, odůvodniv to, že jako zajatý ničeho nepodpíše, ani ústního slibu nedá, jelikož se v těchto okolnostech nepovažuje za zemského presidenta. Mezi studenty, kteří hraběte obklopovali, byl mu nejnápadnější jeden svou plynou a živou řečí, který později mu byl označen jako Sladkovský. Již dole slyšel, že Sladkovský to byl, který na dvoře přísně zakázal studentům, aby ho za žádnou cenu nepropouštěli.

Jiný mladík v bílé polské čepici oslovil presidenta na schodech. Chválil jeho zájem o polskou literaturu, ale prohlásil s politováním, že není možno hraběte okamžitě propustiti.

Na stráži u jeho pokoje stál také student, kterého již potkal v Jezovitské ulici se sekerou v ruce. Tento se občas vyložil s okna a volal na lidi v protějších domech, aby do oken nosili kamení a aby se opatřili vroucí smůlou.

[Ze svědectví hraběte Lva Thuna.]

Zemský president snášel své pokoření zdánlivě chladnokrevně, což vzbuzovalo u studentů jistý obdiv. Žádal pro ukrácení dlouhé chvíle knihu, v čemž mu bylo vyhověno, s chutí pojedl dobrý oběd přinesený z Betlémského náměstí od paní Fingerhutové (Náprstkové), jejíž péčí mu bylo uchystáno i pohodlné lůžko; vykouřil s požitkem i doutník, ale rozhodně a důsledně odmítal jakýkoli pokus studentů i vážnějších deputací, aby se přičinil o sprostředkování míru s velícím jenerálem. Všechny snahy se odrážely o jeho tvrzení, že se v těchto okolnostech nepovažuje za hlavu zemské správy, a že by jeho zakročení, jakožto vězně minulo se u velícího jenerála s výsledkem.

Jisto je, že Thunova aristokratická pýcha byla tímto uvězněním velice dotčena a že na toto pokoření nezapomněl, ač později, při svém propuštění prohlásil, že vše jest zapomenuto. Pravý opak vyplývá z jeho dalšího společného postupu s velícím jenerálem, jenž měl býti oplátkou za jeho vězenskou episodu, za tento kousek, který lze kvalifikovati jako dobrodružnou hru, ale ne jako vážný, strategický čin celé strany.

* * *

Jak již uvedeno, byl povolán k udušení nepokojů a k zlomení odporu vzbouřenců granátnický prapor Van der Műhlen a Hocheneggův, pak několik oddílů husarů, a kyrysníků i s děly a rozestaveny na Příkopě k Prašné bráně, za vůdcovství jenerálů Rainera a Schűtteho. Plukovník Mainoni obdržel od nejvyššího velitele rozkaz, upotřebiti všech mírných prostředků a docíliti jimi snesení barikád, ale v případě trvalého odporu, na povstalce útočiti. O tom uvědomil Mainoni oba jenerály, kteří veleli vojsku táhnouti několik kroků před barikádu v Havířské ulici, což se také stalo. O 2. hod. odpol. šli jenerál Schűtte i Rainer, velitel gardy kníže Lobkovic a plukovník Mainoni k této barikádě, vyjednávali v dobrotě s jejími obhájci a snažili se všemožným způsobem je přiměti k bourání postavené překážky. Málo lidu však bylo přístupno jejich smírnému vyjednávání a na jejich sliby, jakmile se tak stane, že vojsko...;22

14.6.48 0:00:00;Drahotín - úterý a středa;1848;str. 136

(magistrátní sekretář Ruppert) V poledne přišel do paláce rohanského a ptal se po knížeti. Dověděv se, že tento jest již od neděle v Karlových Varech, nařídil komorníkovi, aby ihned za knížetem poslal staffetu, že je jeho přítomnosti v Praze velmi zapotřebí, když stojí v čele setniny obrojeného měšťanstva, a že je důležito, aby nyní působil osobně jednak na lid, jednak na knížete Windischgrätze.

K večeru, když s Ruppertem mluvil mlynář Slavík z čp. 498-III., vyslovil se Ruppert, že by teď nebyl proti čestné kapitulaci Malé Strany.

[Dosvědčil mlynář Slavík.]

Na Pohořelci nár. garda byla s povstalci. Nutila lid, aby se ozbrojil a vojsku bránil. Sám důchodní ze Strahova to národní gardě poručil a osobně lidem nařizoval vzíti zbraně a jíti si ke kupcům pro munici, že on sám všechno zaplatí. Někteří jeho výzvy uposlechli, jiní se však poslechnouti báli.

[Ze svědectví Václava Audy, který se ze strachu před násilím gardy schoval do sklepa.]

***

Zajetí hraběte Lva Thuna se skončilo v úterý odpoledne. Hned v pondělí jak byl uvězněn bylo naň naléháno, aby se ujal smírné dohody s knížetem Windischgrätzem, a v noci s ponděIka na úterek přicházely k němu několikrát deputace obecních starších žádajíce totéž. On to odmítal poukazuje opět k tomu, že by velící jenerál na jeho slova, jakožto zajatce, ničeho nedal. Kolikrát u něho ty deputace byly a kdo v nich, nemohl se již hrabě Thun při svém výslechu upamatovati. Nemýlil-li se, byli v první u něho v noci purkmistr, Borrosch a Fastr. Přáli si hlavně jeho

přímluvy, aby se zasadil o amnestii. Nebylo však vůbec pozorovati, že by snad tato deputace byla ve srozumění se studenty, nýbrž její příchod činil dojem, že tam byli studenty připuštěni pouze z ohledu na to, že jsou jakožto zástupci města oprávněni k vyjednávání. Často k němu přicházel sládek Seidl a tento zejména naléhal živě na jeho propuštění, ale rozhodně se vyslovil proti odzbrojení studentů, což prý měšťanstvo nemůže připustiti, ježto studenti hájí jeho svobody. Jak se zemský president domníval, byl též u něho několikrát i městský pokladník Haklík. Haklík byl neunavně činným, on jediný byl pohotově po celou noc na radnici a v úterý vlastně on organisoval veškeré vyjednávání. Od časného rána chodil s mírovým praporem a usiloval, aby se zástupci města sešli k poradě na radnici. Musil dlouze vyjednávati s vojskem i barikádníky, aby umožnili vlivným osobám volný průchod na radnici. Posléz se mu podařilo, že se k poradě dostavili kromě Vaňky Palacký, Šafařík, hrabě Neuperg, hrabě František Thun, mlynář Slavík a Borrosch, jimž oznámil svou ranní, bezvýslednou intervenci s guberniálním presidentem za přítomnosti Baťky a Seidla. Zde se usnesli, aby šli k dohodě s velícím jenerálem Palacký, Borrosch, Slavík, Baťka a Neuperg.

[Ze svědectví mlynáře Slavíka.]

Kníže Windischgrätz povolil této deputaci, která slibovala ústup povstalých obyvatelů, smír podmínkami:

1. Propuštění zajatého zemského presidenta, za to propuštění všech občanských zajatců.

2. Odstranění barikád, za to ustoupení vojska

z dobytých míst; odvolání celé garnisony však až po odstranění všech barikád.

3. Závazek vojska, že nebude podnikati ničeho nepřátelského, dokud bude občanstvo zachovávati příměří a nebude stavěti nových barikád.

4. Ponechati zbraně měšťanské stráži i studentským legiím, nehledě k tomu, že byl útok na vojsko připraven.

[Z přípisu velícího jenerála ze dne 16. července 1848 (P. 3064), líčícího události vyšetřující komisi k úřední potřebě. V něm kníže podotýká, že podmínka prvá byla ještě téhož večera splněna. (Byla splněna, ale jen ohledně Thunova propuštění, občanští zajatci však nebyli propuštěni.) Ohledně bodu druhého: že jen na Malá Straně byly barikády sbořeny, teprve odpoledne ve středu některé na Novém a Starém Městě, ale zde byly zas nové postavovány a stojící sesilovány, proto tedy že vojsko zůstalo v dobytých posicích.]

Od velícího jenerála šli vyjednávatelé přímo do Klementina zpraviti o podmínkách hraběte Thuna. Mezi tím, co se marně namáhali přiměti Thuna k nějakému rozhodnutí, předčítal Haklík v sále logiky Windischgrätzovy podmínky a souhlasiv s nimi, přimlouval se důrazně o propuštění zemského presidenta. Jeho návrh vzbudil mezi studenty odpor a tito se rozhodli vyslati s měšťany, k nimž neměli důvěry své delegáty: Friče, Brádku, Brůnu, Vodku a Sladkovského k opětnému jednání s Thunem. Se studenty šli rněšťané: Palacký, Šafařík, Haklík, Seidl, Slavík a Batěk. Neústupnost hraběte Thuna byla však nezlomná, snad proto, že Sladkovský, který zde vedl slovo, prudce naléhal na zemského presidenta, aby podepsal se všemi zde přítomnými petici studentů císaři o sesazení knížete Windischgrätze s hodnosti vrchního vojenského velitele. Odešli tedy opět s nepořízenou.

Odpoledne byla v sále logiky schůze, kde Palacký vřele a Havlíček věcně řečnili pro osvobození Thuna a přítomní většinou tento návrh schválili. Frič mladší uslyšev na ulici co se v logice děje, spěchal nahoru a vyvolal s Palackým i Havlíčkem, kteři již odcházeli k zemskému presidentu, prudkou hádku. Palacký byl na Friče velmi roztrpčen a dal mu notnou důtku, přičítaje mu hlavní vinu na těchto událostech; i z osobních pohnutek mu vyčinil, čině ho zodpovědným za ztrátu svého jediného syna - o němž od počátku bouří nevěděl.

[Student Jan Palacký byl chycen granátníky na Ovocném trhu a uvězněn v "Modré Hvězdě", odkudž. byl ve středu propuštěn.]

[Pramen 49 - str. 347:Palacký se strachoval o jediného syna Jana, ale rozlítila ho tato odpověď: "Ten se vám neztratí," ozval se veselý hlas spolužáka mladého Palackého. "Hanziho vám každý vrátí. Ten na barikádách jistě není, ten se někde něžně baví-"]

Po jejich odchodu ujal se v sále slova Frič, a protože značná část mírnějších s nimi odešla a s Fričem radikálnější přibyli, bylo tomuto snadno přesvědčiti své posluchače všemi důvody, jak by bylo nerozumné a pošetilé zbaviti se tak vzácného rukojmí bez výhod. Mezi tím přišel purkmistr s Palackým a Havlíčkem k Thunovi a prosil ho důrazně pouze o čestné slovo, že se po svérn propuštění zasadí o okamžité zastavení Windischgrätzova nepřátelského válčení. Když Thun i tohoto závazku Vaňkovi odepřel, Palacký, ve snaze aby se tato trapná záležitost již skoncovala, prohlásil - u vědomí působivosti svého slova - že sám ručí za šlechetný charakter hraběte Thuna a purkmistr činil nátlak na přítomné, aby na záruku Palackého prohlásili presidentovu volnost. Poté, rnaje již téměř jistotu, odebral se s touto zprávou k velícímu jenerálu. Sladkovského, který z přítomných jediný váhal, uklidnil kupec Batěk svým tvrzením, že průtah Thunova vězení by mělo neblahý...

[Pramen 49 - str. 348: Frič volal: "Et is omnes, ego non!" ...Thun byl propuštěn, Frič si odpásal svou pobočnou zbraň, mrštil šaršounem svým o dláždění a zoufale vola: "Máme prohráno! Jsem ztraceni!" "Skládám své velení! Bratři! Bojujeme tu nadarmo, jsme úhlavnímu nepříteli na milost vydáni. V táboře našem zvítězilo babství. Opusťme to věrolomné síldo! Za následky, jež ze šílené té podajnosti vzejdou nejsme více zodpovědni-"]

Souhlasně vyvozoval [Windischgrätz] s hrabětem Thunem z příchodu komise [z vídeňského ministerstva, kde se W. rozhodně netěšil oblibě] důsledek, že je to v daném případě vydatná posila odboje.

[Helfert.]

[str. 176 - Windischgrätz se dále protivil dvorní komisi a když se mu Dr.Rieger odvážil toto nezákonné jednání vytknouti, W. jej hrubě odbyl slovy: Velitelem jsem zde já, od Vás se poučovat nedám, Vy musíte konat co já rozkazuji a kdo neuposlechne, toho zahrdlím!" - "den werde ich abkrageln"]

Ústupky, které později učinil nebyly upřímné, měl je dobře vypočítány ve svůj prospěch a pro snahu vítězně potříti revoluci a město pokořiti. Proto tato návštěva komisařů byla jen rázu officialního a opravdového objasnění věci se dostalo komisařům na radnici, kam od velícího jenerála pospíchali. Zde vyslechli jednotný náhled všech přítomných, že původcem všeho zla jest kníže Windischgrätz, a prosbu purkmistra Vaňka, aby byl velící jenerál k vůli míru a pokoji z Prahy odstraněn. Jednomyslně byla projevena důvěra hraběti Mensdorfovi a přání, aby se ujal sám velení. Jelikož občanští zajatci podle úmluvy s velícím jenerálem nebyli dosud propuštěni, uplatnila v tom směru dvorní komise poprvně a naposled svou moc, vydavši písemný rozkaz velitelům kasáren králodvorských, Josefských, jízdeckých a novobránských, aby uvězněné propustili. Vykonavatelem toho byl horlivý Haklík, jenž soustřeďoval na Staroměstském náměstí propuštěné. Studenti loyalně propustili také několik zajatých granátníků, které studenti Jireček a Fingerhut přivedli knížeti Lobkovici na radnici a na jeho ujištění, že všichni vojskem zajatí byli již osvobozeni, předali granátníky vojsku v Celetné ulici. Výrok knížete Lobkovice však nebyl potvrzen; bylo pohřešováno ještě několik studentů, technik Maux a později se rozkřikla zpráva, že byli nově zatčeni čeští předáci hrabě Deym a baron Vilani.

[Podle Pramen 49 - str. 365: byl Villani zatčen v neděli 18.června]

K polednímu přišla ke knížeti Lobkovicovi na radnici deputace: purkmistr, Palacký,

[Palacký 14. června vyjednával naposled. Roztrpčen, že radikální strana porušila podmínky, které byly rozvážnějšími našinci přijaty, totiž v prvé řadě bourání barikád a pak teprv ústupky vojska, jak on vyjednal - nesúčastnil se více smiřování, poděkoval se i z prozatimní vlády a stál při dalších událostech mimo.]

technik Brádka a jiný student; za nimi přicházeli jiní, mezi nimi také dva bratři Šulcové. Purkmistr měl slovo, podporován oním Lobkovicovi neznámým studentem. Žádali důrazně, aby velící jenerál odstoupil, aby vojsko ihned odtáhlo do kasáren, a aby byl propuštěn technik Maux, zatčený jako domnělý vrah kněžny Windischgrätzovy. Za těchto podmínek že budou barikády odklizeny. Přítomní dali tuto svou žádost písemně Lobkovicovi pro dvorní komisaře, jež nezastihli. Obsah této žadosti opakovala dvorní komisi ústně také druhá deputace, vedená Drem Braunerem. Říkala a trvala na tom, i když uznávala rytířské vlastnosti Windischgrätzovy, že velící jenerál patří ke straně reakcionářské, a usilovala, aby vojsko vyklidilo palác Kinského, Staroměstské náměstí, ŽeIeznou ulici, Karolinum a Příkop. Dvorní komise si vyhradila rozhodnoutí o peticích na druhý den. Palác Kinského opustili granátníci na rozkaz Lobkovicův. Vyklizení Karolina však nenařídil, ale stalo se z nějakého nedorozurnění, že bylo i toto vojskem opuštěno.

[Ze svědectví Lobkovice.]

Proto studenti hned se zmocnili Karolina sami, obsadili i protější divadlo, a odchod vojska odtud byl prý provázen výpady a nadávkami houfu lidí, takže velící důstojník pl. Hocheneggova v Havířské ulici, setník Paska, poručil mužstvu ostře nabíjeti a tu se lid rozutekl.

[Srov. Helfert, str. 27.]

Nikde však nebylo vážného boje, obojstranné vyjednávání bylo v proudu a domněnka šťastného...;

[22]

….

[Benešovsko a Táborsko]

….

...říci. Vše prý zavinil Windischgrätz, a Pechar prý, kdyby ho potkal, ukamenoval by ho. Poté Čadek Pechara opustil a ten šel po císařské silnici dále k Miroticům.

Občanstvo budějovické prý bylo sváděno k projevům protivládním hlavně dvěma krnězi, kaplanem P.

Ant. Krejčím a kazatelem Šimonem Schneidrem. Oba dvá byli udáni,

[Za odstranění těchto kněží z Budějovic, jakožto lidí nebezpečných a buřičů, prosil 22. června 1848 sám budějovicky biskup Lindauer. Nemůže prý s nimi ničeho svésti, protože se bojí pomsty lidu, jichž přízni se oba duchovní těší. Prosí však, aby sám zůstal v této záležitosti stranou. Druhý dopis v téže době došel knížete Windischgrätze od generálmajora Rambergra z Budějovic o těchže kněžích, kteří prý jsou nadšení obránci Čechů a potají popuzují tyto proti Němcům. Dále je v něm zmínka o Dru Píchovi, jakožto emisarovi, a o podezřelém magistrátním praktikantu Prokopovi. Hrabě Thun oznámil 27. června velícímu jenerálu, že dal dopraviti P. Krejčího a Schneidra do kněžské káznice u sv. Jiří na Hradčanech, kdež jsou řádně střeženi a vyšetřující komisi k disposici. Jelikož P. Schneider popíral jakoukoliv politickou činnost a protože podle zprávy budějovického kriminálního rady Reinhalta nebylo oznámení na něj ničím opodstatněno, byl propuštěn z vazby hned po svém výslechu, 5. července 1848. P. A. Krejčí byl ve vyšetřující vazbě až do 1. září a týž den byla vyrozuměna biskupská konsistoř v Budějovicích, že jest toto vyšetřování zastaveno a P. Krejčí, propuštěn.]

že svých hodností zneužívali k politickým agitacím. Vyšetřováním, které nepřineslo důkazů jejich viny, vyšlo na jevo, že budějovické události se omezily pouze na tři kočičiny, na nichž jmenovaní neměli účasti. Pomáhali jen zakládati budějovickou Besedu,

[Spolek byl přístupným nejen Čechům, ale i Němcům a jeho členy byli i úředníci: policejní komisař Träger, substitut magistrátního komisaře Stulík, substitut policejního komisaře Prokop, juristé Košín a Mokrý a j. v. Srov. článek: Budějovická episoda z r. 1848 v mé brožuře.]

kterýž spolek byI bez politické tendence. Jinak jejich působení pro českou stranu se soustředilo pouze v pěstování literatury a ušlechtění českého jazyka.

Táborský poštmistr František Pettrich podněcoval lid v hostinci u "Zlatého soudku" v Táboře a posílal jej do Prahy.

Na panství mladovožickém působil jako emisar pražský jurista Jan Jaroš, syn učitele z Nákří.

[Právníka Jaroše vydal 14. července táborskému krajskému úřadu obratický soudní aktuar Frant. Studený a vyzradil místo jeho pobytu - Blatnici - kde se zdržoval u revírníka panství mladovožického. Zná prý ho již od let, jakožto velmi přepjatého a zpupného mladíka a oznamuje jeho bydliště proto, že se soukromou zprávou dověděl, že úřad po něm pátrá. Jaroš byv vyslýchán, pokud se súčastnil nepokojů udal, že 10. června byl na slovanském plesu, v neděli byl na výletě, v pondělí jako centurion se dostavil do Karolina. - Na studentském provolání bylo prý jeho jméno vytištěno neprávem. Byl na slavné mši na Koňském trhu a za poplachu u Karolina pomáhal stavěti barikádu. Tam byl zatčen, ale ve středu zas propuštěn a 17. června odešel z Prahy. V Praze bydlel v čp. 1322-II. u pí. Thiemanové. Byl amnestován dne 20. září 1848.]

V Benešově mluvil pro úspěch pražských povstalců P. Antonín Wiesner, kooperator c. k. prov. pražské trestnice.

[Byl předán vyšetřující komisi na udání auditora setníka Damianitsche, že v Benešově kázal v kostele ostře proti vojsku. Při domovní prohlídce nebylo nalezeno u něho podezřelých věcí, proto prohledán i byt jeho rodičů, ovšem bez výsledku. Nalezli jen dopis P. Wiesnera jeho bratru do Plzně, z Prahy, 22. IV. 1848 a v něm: "Jak se národnost v Plzni rozvinula? Působ a učinkuj tam co můžeš, nejen mezi studenty, ale též i mezi děvčaty a měšťanstvem! V Plzni vždy panovala Ihostejnost. V Praze je Vás též nyní zapotřebí; pročež ať Jestřánek i Ty se brzy navrátíte."

P. Wiesner byl propuštěn z vyšetřující vazby dne 15. září pro amnestii.]

Přijel do Benešova 11. června a pobyl tam čtyři dny. V kostele s kazatelny se odporučoval jako volební kandidát do sněmu. Když rytíř Leon přinesl zprávu do Benešova o domnělém zastřelení Fastrově, říkali někteří občané, že je dobře, že ho zastřelili. Ale P. Wiesner, zprávou velmi rozčilen, vynadal jim "troubů a hovad" a řekl: "Fastra, selského krále zastřelili, ale vás budou věšet!" Později, když se rozneslo, že je v Praze zle, a že se tam skutečně bojuje, vyzýval P. Wiesner lid na pomoc a jeho bratr Václav, technik, hned se nabízel, že dobrovolníky povede.

Ve stanici Českém Brodě vystoupil 13. června dopoledne Emanuel Arnold

[Emanuel Arnold, bratr P. Jana Arnolda, rodák mnichovohradištský (*1801), známý politický agitátor, krajně radikální. Byl již dříve uvězněn i z Prahy vypovězen pro vydaný hanopis proti Jezovitům. Byl členem tajného "Repealu" a zúčastnil se v r. 1848 všeho politického ruchu velmi činně. Své politické názory rozšiřoval letáky a působil též jako lidový pouliční politický kazatel v Praze i na venkově. Po svatodušních bouřích byl chycen u Vinoře a jeden z posledních pro amnestii v září propuštěn. V r. 1849 chystal s revolucionářem Bakuninem v Praze t. zv. "májové spiknutí" a když se vyzradilo, uprchl z Prahy. Když saská vláda vypátrala jeho pobyt, odevzdala jej spravedlnosti nové pražské vojenské komise na hradě pražském. Po tříletém vyšetřování ve vazbě, byl v r. 1854 nad ním vyřknut ortel smrti, což mu milostí změněno v doživotní žalář v Lublani. Tomuto učinila konec amnestie v r. 1857. Jsa na svobodě, opět, neúnavně politicky pracoval a brzy jakýsi velezrádný výrok ho uvrhl opět do vězení v pevnosti Běláku v Korutanech. Propuštěn po čtyřech letech byl fysicky vyčerpán a žil pak v pražském chudobinci, kde zemřel r. 1869. Pohřeb jeho byl velmi slavný.

O Arnoldovi, jako o českém Mazzinim, píše A. Rezek v Slovníku historickém III., 1885. - V Pražském Večerním Listě 1848, č. 88 z 26.9., str. 396 až č. 97 popisuje Arnold své uvěznění r. 1848. V Květech roč. XX., 1898, str. 625 a pokrač. uveřejňuje R. Maršan: "Paměti Em. Arnolda".]

z pražského vlaku a hned na nádraží vykládal, jak to v Praze špatně stojí a posílal občany okamžitě do Prahy. V úterý večer a v noci, pak ve středu a ve čtvrtek byl Arnold postupně v obcích: Činovsi, Rovensku, Senicích, Velenicích, Koutech, Bračkově, Netřebicích, Bobnicích a Chlebech, všudeť dal bubnováním lid svolávati a domlouval mu, aby rychle pospíšil k obraně Prahy. V úterý ráno přibylo do Nymburka několik měšťanů a studentů z Prahy, kteří vyložili národní gardě, že je v Praze zapotřebí okamžité pomoci. Hned tedy se vydalo 38 národních gardistů do Českého Brodu. Zde na ně čekali tamnější gardisté,

[Kouřimský krajský úřad poslal hraběti Thunovi na jeho vyžádání výsledek pátrání o účasti českobrodské, který se omezoval na to, že velitel této gardy rozeslal představenstvu okolních obcí vyhlášku, aby se všichni občané sešli v Českém Brodě k společné výpravě do Prahy. Dne 14. července poslalo gubernium spisy kouřimského krajského úřadu vyšetřující komisi (č. 6723, podepsán Thun) s přípisem, v němž se projevuje názor nezavésti trestního řízení proti českobrodské gardě z toho důvodu, že vyhláška neměla v tamním okolí účinku, a žádá se v tom případě, nebude-li zavedeno trestní řízení; o vrácení dotyčných spisů. Vyšetřující komise vrátila spisy 19.7., nenalezše v nich podkladu ku trestnímu řízení (ačkoli prý vyzvání velitele nebylo na místě a pak, že jen velitel sám se vydal do Prahy, vyžádati si rozkazů knížete Lobkovice). Ježto však je v aktech vyzvání Dra Vaňky z 15. června, aby lid venkovský obsadil dráhu, žádala komise zemské presidium, aby tohoto vyslechla o pravosti vyhlášky a jeho ospravedlnění. O tom později.]

Svornosté a studenti a nepustili je dále, řkouce, aby čekali, až se sejdou i z ostatních míst. Později jich přicházelo málo a proto odešli Nymburští až na deset, kteří zůstali v Českém Brodě, mezi nimi také mistr klempířský z Nymburka Rubinger.

[Svědek před komisí.]

Ještě téhož dne čtyři z nich odjeli do Prahy a když odtamtud přinesli zprávu, že je pokoj, vrátilo se oněch 10 gardistů domů. Sotva však byli u Poříčan, slyšeli střelbu z děl.;

[22]

…

[Pivnička a Golč v Kolíně]

…

...do stáje. Druhého dne odjel prý Čermák do Vídně. Kde v Českém Brodě nocoval, nedovedl Matoušek pověděti.

[To vyšetřil českobrodský magistrát a na dotaz vyšetřující komise dodává: "Der beanzeigneter Čermák, unbekannten Taufnamens wohl ein Student war dessen weiterer Charakter, dann Geburts und dermalligen Aufenthaltsort nicht ausgeforscht werden konnte." (Podepsán Hellrieger, mag. rada.) Amnestie se vztahovala také na Čermáka a jeho vyšetřování bylo zastaveno 29. září 1848.]

Kolínem projížděli studenti a emisaři a z jejich líčení, jak to v Praze hrozně vypadá, bylo v Kolíně velké rozčilení. Lidé se srocovali a hartusili, aby vše táhlo Praze na pomoc a žádali zbraní. Kdo nechtěl býtií jimi týrán, musil prý se podvoliti násilí a vydati něco zbraní. Mezi popuzovateli, kteří z Prahy přijeli, byli též uniformovaní gardisté, kteří svými řečmi rozněcovali lid nejvíce.

[Z výpovědi kolínského purkmistra Karla Břečky.]

Ve čtvrtek 15. června, přibyl do Kolína 1 prapor zeměbraneckého pl. hr. Khewenhűllera z Kutné Hory a měl býti dále dopraven vlakem. Lid byl proti vojsku rozhořčen, jen židé vojáky vítali a zásobovali je hojně pokrmy a nápoji. Jelikož lid hrozil, že vytrhá koleje, aby vojsko nemohlo dále jeti, bylo toto nuceno jíti dále pěšky. Po odchodu vojska řečnil k lidu Benjamin Paleček, pokladník kolínského magistrátu, hlavně proti vojsku, které si v Praze tak zpupně počíná. S jeho návrhem, jíti společně ku Praze, lid nadšeně souhlasil a žádal hlavně na Židech zbraní. Ti je dali, kolik jich jen mohli sehnati v domnění, že budou cesty do Prahy ušetřeni. .Ale zkoušení radní Ant. Hlávka a Jan Golč (tento byl setníkem gardy a členem Svornosti) vyzvali židy, aby s nimi také táhli, jinak jim bylo vyhrožováno i smrtí. Židé přece, ačkoli se mladí schovali, sehnali 36 mužů, kteří se přidali k povstalcům. Posléz celý zástup čítal asi 100 proletářů s improvisovanými zbraněmi. Vida to purkmistr, radil se s radou Golčem a magistr. referentem Vojáčkem, aby se k zástupu přidalo asi 30 vážných mužů a poslední dva aby se mu postavili v čelo. Dále uvažovali, nechati lid někde na cestě, a vydati se sami do Prahy přeptati se, mohou-li Praze prospěti, zejména, když vyzvání pražského purkmistra Dra Vaňky znělo, aby tamní lid obsadil železnici, pro bezpečnou dopravu zásob do Prahy a k záchraně města.

Kolínští šli tedy ve čtvrtek večer na nádraží. Tam si je rada Golč, hostinský Pivnička. a sklepník Veselý všechny zapsali.

[Pivnička byl prý švagrem barona Vilaniho. Veselý býval sklepníkem u Petra Fastra ještě v Královské Lázni v Praze a byl velký Fastrův zastanec. Byl již vícekrát trestán pro hazardní hru a neurčité povolání.]

Golč obdržel na jejich výzbroj 100 zlatých stř.

[Ze svědectví žida Pinkase Nágla.]

Veselý říkal cestou, že najdou v Českém Brodě několik tisíc lidu a navrhoval, aby s jeho pomocí přepadli prapor granátníků, který týž den spěchal do Prahy. Tím způsobem že by si opatřili dosti zbraní i střeliva. Večerním vlakem dojeli do Českého Brodu. Tam Pinkas Nágl jako vysloužilý vojín, radil Golčovi, aby se raději vrátili domů. Lid odporoval. Usnesli se tedy vyslati do Prahy deputaci. Auskultant Vojáček, Pivnička a Petrovický se vydali napřed do Prahy. S nimi jely též ozbrojené gardy z Vysokého Mýta a Litomyšle také na přezvědy. Přibyvše společně do Prahy, byly tam důstojníkem službu konajícím poučeni, že je dopoledne klid a že netřeba se báti. Od stráže na Staroměstském náměstí také dostali uspokojivé zprávy. Vojáček to napsal Golčovi a žádal, aby Kolínští ještě čekali na bližší zprávy, které si vyžádá přímo od pražského purkmistra. V pátek ráno mluvil s. Drem Vaňkou a ten mu řekl, aby jeho krajané zůstali raději v Českém Brodě, že jim sic nemůže rozkazovati, ale že je všeobecným přáním i potřebou raděj zabezpečiti komunikaci železniční. Proto Vojáčkovi bylo nepříjemno, že Kolínští, přes jeho upozornění, dojeli až do Prahy.

[Z výpovědi Vojáčkovy.]

Právě když začlo bombardování, přišel Vojáček na Staroměstské náměstí, kamž přibylo nečekané množství Kolínských a Kutnohorských. Jan Golč

[Z výpovědi Golče a Nágla.]

dostal v pátek ráno do Českého Brodu Vojáčkova psaní, a chtěl toho použíti, aby přiměl dobrovolný zástup k návratu domů. Ti však nechtěli o tom ani slyšeti, že prý by se jim doma vysmáli. Pinkas Nágl také varoval a marně prosil, aby nejezdili a počkali, co deputace vyřídí. Na výzvu studentů z Prahy jeli dále do Běchovic. Zde se sešli s Pivničkou, který přijel z Prahy a rozkázal, ať jen jedou dále. Golč podlehl přesile a jel s nimi do Prahy. V Praze byli uvítáni jásotem studentů a Svornostů, kteří je očekávali na nádraží a vedli je Dlážděnou ulicí na Příkop. U musea navrhl neznámý Svornosta, aby se ubytovali v prázdných kasárnách Svornosti v musejní budově. To jim přišlo velmi vhod, protože další chůze Prahou byla velmi ztížena barikádami. Členové Svornosti jim vypravovali hrozné věci o nynějších pražských poměrech, zejména o řádění vojska, jež loupí, vraždí, ženy znásilňuje a kostely przní. Pak jim rozdávali peníze; každý z nich dostal dvacetník a byli dobře pohoštěni. Pivnička je spočital a postavil stráže, aby z nich nikdo neutekl. K tomu účelu vyslal stráž také na nádraží. Večer o 6. hod., když začlo bombardování, vedl Kolínské Golč, a Pivnička šel za nimi s tasenou šavlí, aby žádný nezmizel. Řekl, že kdo zůstane v zadu, neb by se pokoušel o útěk, že bude proboden. Vedli je několika ulicemi až k ulici Jezovitské. Tam se ale postavil na odpor energický žid Nágl a prohlásil, že na jatky nepůjdou. A když většina s ním souhlasila, velel Golč "stát". Pak se všichni vrátili na nádraží. To však již bylo zavřeno a jelikož viděli přicházeti za sebou vojsko, rozprchli se, každý utikal, kam mohl, většinou prchali přes Žižkov z Prahy pryč.

[Po prohlášení amnestie bylo upuštěno od dalšího vyšetřování proti Kolínským.]

Krejčovský pomocník Václav Novák jel z Vídně s mnohými tamějšími studenty 13. června do Prahy; úslyšev, že se v Praze střílí, zůstal v Českém Brodě a tam, a pak v Pardubicích na nádraží druhého dne

pobuřoval venkovský lid tam shromážděný, aby táhl do Prahy. Totéž činil na nádraží pardubickém František Topek, absolvovaný právník,

[Také pardubický železniční kancelista Josef Laadt a Frant. Haltan, železniční expeditor byli zatčeni pro pobuřování pardubických měšťanů (ex fas 132.).]

ještě téhož dne stejně působil v Chrudimi a Slatiňanech, 16. června v Heřmanově Městci a Cholticích. Vrátiv se do Pardubic, četl tam výzvu Dra Vaňky k obsazení dráhy a dodal: "Ten pes, ten tyran Windischgrätz, nelida, dá do nás střílet! Pojďte k Běchovicům, až nás bude na 60-80.000, tak přepadnem vojsko; jen tak můžeme zvítězit. Fastr je na druhé straně a ten má již na 10.000 lidu". V Chrudimi četl německé a české provolání a říkal, že obyvatelé všech měst jsou již na pochodu. Fastr že již s 10.000 sedláky stojí před Prahou a Sabina s mnoha tisíci již také jde. Pak nabádal k tomu, aby na všech vrších u Chrudimě....;

[22]

…

[Vypukly nové bouře ve Vídni.]

…

Theodor František hrabě Baillet de Latour, jenerál a ministr rakouský (*1780) byl 6. října 1848 při počátku čtvrté vídeňské revoluce zabit v paláci ministerském a jeho mrtvola pověšena na sloup pouliční svítilny.;

[22]

….

[Drahotín - domovní prohlídka]

….

...Nežli počali soudní komisaři vyšetřovati pražské události, již měli před očima tajemnou organisaci rozvětveného spiknutí, o němž byli informováni z kruhů vojenské i zemské vlády, které toto spiknutí nutně potřebovaly, aby mohly aspoň poněkud ospravedlniti přisné nakládání s Prahou. Soudci tedy měli hlavní objekt dříve, než vyšel na jevo z trestního řízení a nyní bylo nutno zpracovati spoustu toho všeho pochybného rnateriálu nastřádaného pro odhalení piklu. Bylo to zejména množství písemných udání, hlavně anonymních, jež se v prvních dnech vyšetřování stále hromadila a rozmnožovala i ústními obžalobami. To zavinila Windischgrätzova veřejná výzva, aby každý, kdo ví něco o spiknutí neb účasti na bouřích, ohlásil to komisi.

Reakcionáři plnili tedy tuto vlasteneckou povinnost se vší horlivostí a zpravidla vždy za slib, že nebudou vyzrazeni, aby ušli insultům Čechů, jichž se obávali. Nejen po ulicích, ale i v hostincích měla komise své špehy, vojáky převlečené v občanských šatech, kteří často vyprovokovali na nic netušících občanech nějaký nepředložený neb i spravedlivý výrok, za který jim bylo pykati v žaláři.

[Z fasc. 70. se dozvídáme, že takoví špehové bývali v pivovaře u "Lemonů" v rohovém domě v Perlové ulici. Byli to myslivci Bedřich Blatt a Jan Schmied od 6. praporu. Tam konali svá pátrání a tam také zatkli vetešníka Josefa Malého, že nadával velícímu jenerálu.]

Domovní prohlídky se konaly na sebe malichernější udání, i zcela bezdůvodně, načež obyčejně následovala vazba. K prohlídkám kromě vojáků a vedoucích důstojníků byli přibíráni obyčejně policejní komisaři, kteří sloužili vyšetřující komisi vytrvale. Prohlídky se konaly bezohledně a velmi důkladně. Na př. v museu bylo při třech prohlídkách kopáno i ve sklepích. V Klementinu a v místnostech Slavie i stoky prohledávány. V technice byla nařízena velká prohlídka u Dra Kapowskiho, ředitele techniky, na udání, že techničtí posluchači odnášejí od něho množství papírů.

U nejpodezřelejších, jako byl Petr Fastr, byla též vytrhána podlaha. Dru Gablerovi zabaveny bedny s vědeckými spisy, mezi nimiž se hledali dokumenty velezrady slovanského sjezdu. Když nebyl podezřelý majitel bytu doma, vypáčily se všecky zámky a vše se sebralo. I s byty bylo libovolně nakládáno; jako P. Krolmusovi zapečetila komise byt, který měl vyprázdniti při období stěhovacím; až domácí musila sama si vyprositi několika žádostmi byt násilně zabraný. Při prohlídce u úředníka Rupperta byla zabavena korespondence i věci jeho bytného. Prohlídkoví komisaři si počínali velmi surově v klášteře františkánskérn, který dvakrát za jednu noc prohlíželi; františkány s lůžek shazovali a týrali, řkouce, že jest pro ně škoda i provazu.

[Zde se vyznamenal surovostí hlavně policejní komisař Thum]

Z domovních prohlídek na venkově jest pozoruhodná, jež se konala v zámku Střížkově, jehož majitelem byl velitel obávané Svornosti baron Karel Maria Vilani. Byl jí pověřen 28. června krajský úřad na Komorním Hrádku nad Sázavou, a uloženo mu, aby tam zabavil zbraně, jež podle zprávy tam měly býti ukryté.

Krajský hejtman Sýkora se obával odboje poddaného lidu, který svého pána zbožňoval, a proto žádal za vojenskou posilu, a sice aspoň půl setniny pěchoty a 1 oddíl lehčí kavalerie, což mu bylo povoleno. Jakmile vojsko vtrhlo do zámku, počínalo si zběsile. Hlavně vydrancovalo sklepy, všechny láhve s drahým vínem a likéry vypilo a tak se spilo, že došlo k excesům s domácími lidmi, při čemž mimo jiné byl smrtelně poraněn oblíbený pánův kočí, Žán. Též obilí bylo jízdou poškozeno.

[Zprávu o této prohlídce podal zatčenému majiteli do vězení jeho správec František Šteuer 4. července s dotazem, má-li likvidovati škodu, jež obnáší nejméně 200 zl. c. m. - Rovněž úřední zprávu podal komisi o střížkovské prohlídce 5. července poručík Kolb od p. pl. Latoura. Měl s sebou 60 mužů infanterie a 20 kavaleristů. Pan krajský komisař si počínal velmi úzkostlivě, a našel jen 3 špatné myslivecké pušky, dvě pistole, myslivecký nůž a nějaké písemnosti. Ale kůlna, ve které stály sudy neznámého obsahu pak senník a stáje vůbec nebyly prohlíženy. Poručík Kolb si zde stěžuje, že když toto krajskému komisaři připomenul, tento mu vysvětlil, že vojsko bylo žádáno pouze za asistenci. Mužstvo chválí pro jeho vzorné chování (!) - Zbraně Vilanimu vzaté se nenašly, jak patrno ze zprávy podané vyšetřující komisi dne 9. října 1848, na její dotaz, jménem velícího jenerála. Uvěznění barona Vilaniho způsobilo prý na zámku neobyčejné rozčilení a důstojníci tehdejší prohlídce přítomní, musili prý býti nejvýše opatrni o svou osobní bezpečnost, a v tom chaosu, který tam panoval, nemohl nikdo kontrolovati, kdo zabavené zbraně odnesl.]

Komise směšně puntíčkářsky pracovala na zkoumání zabavených papírů a pilně hledáno v obyčejných dopisech tajné písmo, psané sympatetickým inkoustem.

To prováděl povolaný znalec, profesor chemie Balling vždy před výborem komise.

[V něm zasedali: rada Záruba, auditor Ernst, poručík hrabě Pachta, nadporučík Brandes, rytmistr Malome a audit. praktikant Prősl.]

Rovněž pravost papíru zjišťoval zkouškami voskem, terpentýnem a slučováním různých chemikálií.

Vyřízených soudních kusů bylo 1200, a ve 294 úředních fasciklech obsaženo vyšetřování sta osob a všelikých okolností.

[V příloze III. jest jejich seznam.];

[22]