Zasviť mi, ty slunko zlaté
Zasviť mi, ty slunko zlaté...
Po smutečních řečích nad rakví Raisovou v malém přeplněném prostoru olšanského krematoria zazněla náhle píseň, kterou známe z let svého mládí, z venkovské obecné školy a které jsme dávno neslyšeli: sladce roztouženou píseň barona Villaniho s nápěvem Jelenovým. Nad rakví za české učitelstvo, jež na spisovatele "Zapadlých vlastenců", ve kterých navždy je oslaven starosvětský český učitel, promluvil jen zástupce spolku učitelských pensistů; a tak bylo dobře, že tato píseň připomněla, že Rais i v okamžiku svého zpopelnění zůstal národním učitelem. Myslí se aspoň mihla představa drobného, slaboučkého, bezvousého mladíka ze zapadlého hlineckého venkova, jak nad svou drobotinou stojí s houslemi a přehrává tuto písničku, jež také učila lásce k vlasti. Odtud, z vesnické školy, vyrůstalo jeho dílo, z lásky k dětem, pro něž psal první básničky a povídky. A když se zpívaly verše: "Nezazli mi, drahá máti..., ač ti musím s bohem dáti, za syna mne vždycky měj," byl v té prosbě celý Rais, plachý, srdečný, dobrý. Tou matkou v té chvíli byla vlast, a on jakoby ve své dobrotě musil i ve chvíli, než jeho tělo ztrávil oheň, omluviti svůj odchod. ...I ve smrti Rais zůstal malým učitelem, jemuž vedle národní hymny, kterou také oslavil v "Zapadlých vlastencích", zněla na poslední cestu zapomenutá školská písnička ...
-vh-, Národní listy 13.7.1926, čís.189;
[8]
Jelen Alois (11.5.1801 Světlá nad Sázavou - 15.10.1857 Chvaly u Prahy), archivář, skladatel, sbormistr.
Byl povoláním úředník a jako osvědčený národovec volen r. 1848 do říšskéha sněmu [za okres Vlašimský]. R. 1849 stal se ministerským archivářem ve Vídni. Hlavní význam jeho je ovšem v pěstování hudby, hlavně české písně. V oboru tom byl pravým buditelem, neboť vystihl správně, že stejně jako slovo mluvené a psané i zpěv jest nejvhodnějším prostředkem k buzení a udržování národního smýšlení a cítění. Veřejně vystoupil teprve r. 1840, ale docílil zakrátko pronikavého úspěchu. V Praze zařídil pěvecký sbor, jenž se stal věhlasným, a [1842] založil Žofínskou akademii. Nejvíce k trvalé popularitě jeho přispěly proslulé mužské sbory, vyznačující se melodičností. Z písní jeho vane naskrze ušlechtilý národní duch. [11]
Pěstovaly se nejvíce jeho skladby, k nimž obyčejně on sám text, ovšem český, si podkládal. Tak stalo se, že akademie Žofínská za krátký čas téměř výhradně v český sbor se přeměnila. Němečtí členové počali ovšem na to broukati a Jelenovi rozličné výčitky činiti, avšak rázná povaha nedala s vlasteneckého směru se zvrátiti.
R. 1843 provedl v Žofínské akademii Beethovenovu devátou symfonii; r. 1848 byl poslancem a stal se r. 1849 ministerským archivářem.
[25]
Roku 1849 se stal ředitelem archivu ministerstva vnitra ve Vídni, což považovala česká společnost za jeho zradu. [118]
O dvou krásných národních písních
Napsal Felix Čtrnáctý
Máme u nás u české zemi nejen drahokamy z tajemné říše nerostné, ale i drahokamy hudební, a jimi jsou naše krásné národní písně, jež možno drahokamy nazvati plným právem.
Slova i nápěvy těchto písní vyjadřují tak výstižně co český člověk cítí, co ho bolí i rozradostňuje a co rozněcuje jeho duši i srdce! Národní píseň naše líbí se a dojímá každého českého člověka a proto ji zpívají se stejným zápalem a radostí všichni a tak stává se majetkem všech. A proč nám všem bez rozdílu stavu a inteligence tak plně národní píseň vyhovuje? Protože vznikla přímo z nás, přímo z lidu! Někdo neznámý z okamžitého citového rozechvění či radosti píseň tu složil a zazpíval, slyšel ji někdo jiný a zalíbila se mu - neboť i jeho citovým disposicím píseň vyhovovala - a proto si ji zapamatoval. A tak se píseň zachová, šíří dál a dále - takový je vznik písně národní. A její skladatel zůstane obyčejně úplně neznám.
...
* * *
Jestliže prvá píseň národní o hoře vysoké [Horo, horo vysoká jsi - autor Bechyně, voják, švec] opěvá něco přec jen tak pomíjivého a vrtkavého, jako jest láska k dívčině, má druhá národní - vlastně jen znárodnělá píseň - o vystěhovalci, velmi hluboký, významný a vážný obsah, totiž lásku k vlasti.
…
Musit opustit navždy vlast, to je mnohokrát větší bol a zármutek, nežli ztráta ženské lásky. A proto nápěv písně "Vystěhovalec" je velmi tklivý a bolný. A právě pro tento svůj vskutku srdce jímající nápěv, vyjadřující hluboký zármutek toho, kdo nucen jest z drahé vlasti odejíti, stala se píseň v dřívější době oblíbenou a rozšířenou. A přece ne každému jest známo, že není to píseň národní, t. j. z lidu vzešlá a lidem vytvořená, nýbrž píseň umělá. t. j. složená známým hudebním skladatelem.
Prostá, ale hluboce procítěná slova této písně složil český šlechtic! Je to Drahotín Marie baron Villani, narozený r. 1818 v Sušici. Baron Villani je vzácný zjev mezi českými spisovateli v době pozdního biedermayera, kdy ze šlechty velmi málo se jich hlásilo k českému národu. Rod baronů Villani je z Italie a za 30leté války se dostal do Čech kde se počeštil. Mladý baron věnoval se kariéře vojenské, ale v Praze octl se ve společnosti tehdejších českých spisovatelů a tím probuzena v něm byla láska k vlasti a národu. Stal se pak horlivým českým básníkem a spisovatelem a píseň "Zasviť mi, ty slunko zlaté" jest jedna z nejlepších jeho básnických výtvorů. Stal se pak také poslancem na zemském sněmu tehdejším a zemřel r. 1883 ve Střížkově.
Ještě tklivější a jímavější než text sám však jest nápěv této písně - proto stala se tak všeobecně oblíbenou a rozšířila se v celém národě, že mylně jest považována za píseň národní.
Skladatelem tím jest Alois Jelen, narozený ve Světlé nad Sázavou a v Praze tehdy žijící. Jest současníkem Fr. Škroupa, komponisty naší národní hymny a je to vážný hudební skladatel, složivší mnoho dobrých písní a jiných hudebních skladeb.
Měl vlastně dvojí životní povolání. Byl úředníkem místodržitelství (gubernia) a současně tenoristou Stavovského divadla v Praze, kde sklízel velké jevištní úspěchy svým krásným hlasem. Zpíval velké úlohy a náš obrázek zobrazuje jej ve Webrově zpěvohře "Čarostřelec", která náhodou právě nyní jest také hrána na jevišti Národního divadla v Praze. Píseň "Vystěhovalec" zhudebnil někdy v letech 1820-1840. Zemřel roku 1857 ve Chvalech u Prahy.
Jelenova krásná píseň "Zasviť mi, ty slunko zlaté" zaznívá ještě často v naší zemi. Ne však při odchodu vystěhovalců, nýbrž při odchodu na ten svět, z něhož není již návratu . . . Je zpívána při pohřbech, neboť - díky Bohu - dosud je u nás hojně těch, kteří si přejí, aby to sladké slovo vlast provázelo je i na té nejposlednější cestě . . .; časopis Rodina, neurčeného data, zřejmě před 2. válkou [96]